Ohře a cvičná peřej na Hubertusu, výborné místo na trénink pro vodáky. Večer jsme přejížděli na tábořiště na druhém břehu a vody bylo tak málo, že by se řeka dala přejít „suchou nohou“. Teklo jen 10 kubíků, byli jsme z toho trochu smutní. Říkali jsme si: „Ještě štěstí, že jsme si nevzali naše laminátové zavřenky, které bychom na kamenech zničili, ale raději nafukovací Pálavy.“ O to větší a příjemné překvapení nám přichystalo ráno. Vody přibylo a to požehnaně. Závody Mattoni ve Varech a noční přívalové deště způsobily vzestup hladiny téměř o metr a nyní protékalo Ohří neuvěřitelných 50 kubíků.

Náš původní plán se mohl uskutečnit. Jeli jsme na Hubertus s tím, že si chceme procvičit záchranu a sebezáchranu. V plné výbavě (neoprenu, vestě a helmě) jsem se nejdříve odhodlala pro sjetí Hubertusu na vestě já. Při pohledu na obrovské množství valící se vody mi nebylo příliš do zpěvu. Tady se do peřejí motaly navíc ještě branky a jejich provázky. Po chvíli váhání jsem se odhodlala. Přede mnou se objevila první vlnka Hubertusu a… byl to fofr. Obrovské množství vody mě pohltilo. V tu chvíli se mou jedinou myšlenkou stalo správně se vždy nadechnout, než se mi přes obličej převalí obrovská vlna, a vyhnout se brankám a jejich provázkům. Než jsem se nadála, byla jsem pod cvičnou peřejí ve vracáku. Po dlouhé době jsem si opět mohla vyzkoušet na vlastní kůži, jak takových pár desítek metrů ve větších peřejích je fyzicky náročných. Po ujištění ostatních, že peřej je opravdu v rámci možností bezpečná, se přidala i Šulka a můj přítel Pavel. Zjistili jsme, že v takovýchto peřejích člověk vůbec nevnímá dění na břehu. Opravdu se stíhá jen nadechovat před přicházející vlnou, a když tak neučiní a snaží se například vnímat člověka na břehu s házečkou, tak se akorát naloká vody. Znovu se potvrdilo pravidlo, že chce-li vám někdo pomoci, musí stát s házečkou až pod peřejemi, kde už člověk začne vnímat i okolí.

Po tréninku jsme se vydali dál. Jaké příjemné překvapení bylo, když jsme po celý zbytek naší plavby nepotkali ani jeden kámen, kterému bychom se museli vyhýbat a to jsme byli na Ohři! Pěkně to teklo, cestou jsme potkali pár příjemných peřejek a v Dubině se stavili na oběd. Den krásně plynul až …

V Radošově jsme přenášeli jez, když v tom vidíme, jak se ve válci pod jezem mele raft. Okamžitě jsme přiběhli k jezu a začali zjišťovat, jestli je posádka ještě u raftu ve válci nebo kde. Jeden z „diváků“ nám sdělil, že už jsou na břehu. Spěchali jsme k posádce. Jednalo se o čtyři pány v letech cca kolem padesáti-šedesáti let. Zjistili jsme, že jeden byl ve stabilizované poloze přikrytý celtou, druhý mi sděloval, že dotyčný má zlámaná žebra a možná něco s páteří. Pán ve stabilizované poloze se klepal, sýpal, oči měl otevřené, ale byl v bezvědomí. Chvílemi reagoval na bolest, kterou mu způsobovala zranění. Jeho kamarád byl vystrašený, jinak v pořádku. Jen jsme ještě připomněli, že je zapotřebí stále hlídat životní funkce zraněného i ve stabilizované poloze. Třetí muž byl na první pohled fyzicky v pořádku, ale byl v těžkém šoku. Seděl zabalený do celty, klepal se a nevnímal okolní dění. Čtvrtý člen posádky byl psychicky zdrcený. Docházelo mu, co se mohlo stát a bylo vidět, že se mu to celé stále promítá před očima. Sanitka již jela.

Pavel doběhl pro házečku a šel lovit raft. Po chvíli snaživého házení se mu podařilo hodit házečkou tak, aby se zamotala do raftu a tím šel přitáhnout ke břehu. S vytáhnutím na břeh pomáhal i přihlížející dav. Já jsem mezitím byla s bývalou posádkou raftu. Snažila se, aby věděli, „že v tom nejsou sami“, kontrolovala jsem stav muže v bezvědomí a snažila se posádku uklidnit. Sanitka přijela během pár minut a po chvíli ještě druhá. Raft byl vytažen, rozloučili jsme se a jeli dál. Když jsem odcházela od zbývajících 2 členů posádky raftu, slyšela jsem, jak jim nějaký pán, který k nim přisel, říkal: „To byla jedna od těch záchranářů.“

Ještě mě to nedá, abych vzniklou situaci hlouběji nerozebrala. Když jsme stáli u jezu a zjišťovali, kde je posádka, jeden pán mi sděloval přes rameno, že vloni tenhle jez s kamarádama na raftu taky jeli, ale teď, že je moc vody. A když jsem mu na to odpověděla, že tenhle jez je nesjízdnej, protože je nebezpečný a je to známý smrťák, mi pán odpověděl: „Hm,“ a tvářil se jako když zbytečně přeháním. Pája mi potom ještě vyprávěl o tom, jak se snažil vytáhnout raft a nějaký další „divák“ mu převyprávěl, jak hrůzostrašné to bylo, že to celé viděl. Po sjetí jezu jeden pán z raftu vypadl a ostatní neměli sílu, aby přeprali a přepádlovali sílu válce. Válec raft „vcucl“ zpátky. Posádka ihned po vcucnutí zmizela pod hladinou. Po chvíli se jeden tonoucí vynořil nějakých 7-8 metrů od válce a vypadalo to „jako když plave zpátky“ (to ale byla zpětná síla válce, která tonoucího vtahovala zpátky, on samozřejmě nechtěl). Jeden se ve válci dostal náhodou až ke břehu, kde válec nebyl už tak obrovský a proud ho odnesl. Ten, co ho ze vzdálenosti 7-8 metrů vcuclo zpátky, zmizel opět pod hladinou (nakonec skončil s polámanými žebry v bezvědomí). Po chvíli už všechny zbylé tři tonoucí válec „vyplivnul“. Dále bych chtěla zdůraznit, že nikdo z posádky neměl vestu, natož nějaké další potřebné vodácké vybavení. Jak jsem se s nimi bavila, byl z nich cítit alkohol!!! To jsou mé poznámky k posádce, nicméně nesmím zapomenout ani na obrovský dav „diváků“ na břehu. I přesto, jaká hrůza se v jezu odehrála, posádce nikdo nepomohl a celý dav lidí, kteří tu stáli nebo původně přenášeli lodě, začal pouze pozorovat děj. Této posádce vůbec nepomohl. Všichni pozorovali a čekali, co se bude dít dál! To, že my jsme alespoň minimum pro posádku raftu udělali, nám daly zkušenosti za dlouhé roky, co jezdíme s oddílem a přáteli na vodu a kurz vodácké záchrany, který je přímo pro takové situace tím nejlepším nácvikem. Pak se z vás totiž nestane jen „divák – pozorovatel“, ale ten co umí a snaží se podat pomocnou ruku.

Na závěr sobotního dne aneb jak vznikají fámy: Utábořili jsme se v kempu ve Vojkovicích a večer jsme slyšeli, jak nějaký pán povídá výčepnímu: „Představte si, že v Radošově na jezu dnes uvíznul raft i s celou posádkou a museli přijet až záchranáři, kteří je vytahovali za pomoci házeček.“

Ještě bych chtěla napsat, myslete vždy na své zdraví a zdraví svých blízkých. Pokud jedete na vodu, vezměte si alespoň vestu, když už nic jiného. Používejte kilometráže řek, kde naleznete důležité informace o jezech. Když ani je nepoužíváte, tak alespoň než sjedete jez, běžte se nejdříve podívat, jak vypadá, ať víte kudy jet a do čeho jdete. Nezáleží na tom, kdo před vámi jez nějak sjel, ale na vašich zkušenostech, vodáckých znalostech a dovednostech. A alkohol požívejte až po jízdě či raději vůbec. Vždyť hezkou atmosféru na vodě nedělá alkohol, ale dobrá parta a přátelé.

Copatá Janina