Re: zaháknuti, Vladimír, 7/22/2014 12:29 AM
Kimbo mně pochválil, tak si dovolím pokračovat. Patřím k pamětníkům prvních laminátových singlkanoí, kdy byla móda (nevím proč) dělat co nejmenší vstupní otvory do lodě. Síla k životu je nepřekonatelná - viděl jsem takový límec vytržený z paluby jako opasek kolem zkrvaveného vodákova boku. Dotyčný se pyšnil jako hrdina, ale drobný detail - rozšířit límec - nepadl v úvahu. Znám to i z vlastní zkušenosti, ve slalomových začátcích jsem dělal zadáka na báječné (byla stabilní a výtlačná) ručně dělané deblovce typu Bechyňka. Otvor pro háčka byl v normě, pro zadáka maličký jak otvor pro špunt do láhve. Zadák musel vyndat sedačku (prkénko), pak se do lodě vsoukat, a po hmatu nasadit prkénko, aby mohl zasednout. S háčkem jsme byli domluveni, že když se práskneme (eskymák tehdy v nedohlednu), tak bude hlídat loď a otočí ji, abych se neutopil. No dodržujte dohodu, když se prásknete ve Víru u skály a proudy a hmotnost převrácené lodě vás rázem oddělí na šest metrů daleko...
Ale člověk se naučí a po vypadnutí rázem zaujme pozici "měňavka", kdy se zvláční a celým tělem absolutně přizpůsobí terénu u dna, přes který je za nohy tažen. Tělo se nebrání nárazům a je dost času na vyháknutí haksny z osudového třmenu. Loupl jsem před týdnem dva kousky v peřejích chorvatských řek a dobře přikurtován jsem byl ovšem patřičně tažen. Přiznám se, že jsem v tomto měňavkovitém přizpůsobování a jeho zdaru našel kus masochistického uspokojení.