Je krásný jarní den a mně se jako už mockrát nechce čekat na víkend, abych jel někam pádlovat. V tomhle psychickém rozpoložení se obracím na Andílka, že bychom mohli někam druhý den vyrazit. Krásné počasí láká i ji, takže podmíněně souhlasí s tím, že to musí být blízko kvůli včasnému návratu před jejím odpoledním seminářem. Pohotově odpovídám něco ve smyslu: „Žádný problém, vyrazíme na Albu a seminář v pohodě stíháme.“ Andílek se na mne dívá trochu nedůvěřivě, což potvrzuje její celkem očekávatelná otázka: „Určitě to stihneme?“ Přiznávám, její nedůvěra není bezdůvodná. Některé mnou avizované pohodovky, co se dají za chvilku sfouknout, měly v reálu „lehce“ jiný průběh. V záloze mám ovšem hlavní trumf: „Jasně, jezdím okolo na kole. Vím, jak to tam vypadá, bude to na pohodu. Ještě před seminářem stihneme v klidu i oběd.“ Andílek je mírně uklidněn, takže druhý den ráno vyrážíme na start do Častolovic.

Pro ty z vás, kteří Albu neznají, jde o umělý tok, který odvádí část vody z orlické Bělé. Z ní se odpojuje právě v Častolovicích a míří k Třebechovicím, kde se vlévá do Dědiny. Zjednodušeně řečeno je to taková menší verze mezi vodáky podstatně populárnějšího Opatovického kanálu. Na startu, na okraji Častolovic, vše vypadá ideálně. Nad hlavou nám svítí sluníčko, je příjemně teplo a koryto je bez překážek. Užíváme si první záběry na jen zvolna proudící vodě. Mnou slibovaná pohoda končí hned po výjezdu z Častolovic. V cestě stojí hezky obrostlá vrbička, za ní je spadlý strom a vzápětí další vrbička.

Pomalu se neodvažuji otočit za sebe, ale není zbytí. Andílkův výraz hovoří za vše. Jasně vyjadřuje: proč já – tak už je to tady zase – jako kdybych to nevěděla. Lehce rezignovaně se ovšem pouze zeptá, jestli to takhle bude celou dobu. Nyní popravdě říkám, že nevím, protože na kole jezdívám podél Alby až od Týniště (čili asi od půlky) a tuhle část nemám prohlédnutou… Nyní už je vhodné uvést na pravou míru i název tohoto článku. Na Albě nejde o tisíc a jednu pohádku, ale překážku, což by ovšem neznělo tak lákavě.

Naštěstí nějaká obdoba té úvodní trojkombinace za Častolovicemi se už nekoná, ale občasné zátarasy ze spadlých větví a klád, přes něž se probíjíme k nedalekým Česticím, nás provází i dále. Vše nějak zvládáme v lodích a vystupujeme až u pily na okraji zmíněné vesnice.

Asi by se pod ní dalo projet, ale nechceme riskovat. O kus dál se Alba kříží s Čestickým potokem, který slouží zároveň jako odlehčovací rameno a přebytečnou vodu odvádí do Orlice. Hned za křížením přichází nízký most, který vzhledem k relativní délce může být pro klaustrofobiky zkouškou psychické odolnosti.

Za ním je koryto bez naplavenin, ale plout se pořádně stejně nedá. Skoro u každého domu je totiž nějaká nízká lávka. Naší hlavní disciplínou se tak stává vmačkávání se pod ně. Jinde bych většinu určitě přenášel, jenže tady bychom byli na břehu pořád. Silným zážitkem bylo rozhodně setkání s dvojicí místních pořádných hafanů, kteří evidentně nebyli moc rádi, že jim někdo pluje za barákem. Vzhledem k tomu, že tu jaksi nebyl postaven žádný plot, tak bylo jen na jejich libovůli, jestli si pro nás ten jeden krok do vody udělají. Naštěstí se jim nechtělo máchat si packy ani v těch 15 cm, co korytem tekly. O chvíli později jsme však u další lávky už rezignovali a na konec vesnice jsme šli po břehu.

Za dosavadní boj jsme teprve nyní byli odměněni. Pod Česticemi Alba vtéká do svého prvního přírodního úseku. Takhle z jara to byla opravdu pohoda. Na březích rozkvétaly nejrůznější kytky (sasanky, petrklíče a další) a především jsme mohli zcela normálně plout.

Nic však netrvá věčně… Postupně se začal projevovat nedostatek vody. Zatímco Andílek to ještě nějak zvládal, já (ačkoliv jsem taky spíše lehká váha) už ruce místy musel používat k odrážení se, abych se aspoň trochu pohyboval vpřed. Takhle nějak jsme se dostali opět do civilizace u Týniště. Tady hned na začátku děláme drobnou chybu, kdy sklouzneme drobný stupínek. Tím jsme se dostali dovnitř dvora obehnaného zdmi u někdejšího mlýna. Cesta ven vede jen pěšky korytem zpět nad stupínek. Za mlýnem znovu nasedáme a vyrážíme vstříc dalším zážitkům, které brzy přicházejí. Dostává se nám možnosti znovu zdokonalovat své podmačkávací schopnosti v místní zahrádkářské kolonii, kde je to opět samá nízká lávka. Vrchol téhle části představuje místo, kde Alba zahrádkářskou kolonii opouští. Těsně nad vodou (asi jako zábrana před možnými nenechavci?) je pod plotem umístěna ještě kovová trubka omotaná ostnatým drátem. Naštěstí se s ní dá trochu manipulovat, takže sice hodně krkolomně, ale dostáváme se ven. S tím, jak člověk opouští Týniště, se dostává k druhé hezké části Alby, která se opět ponoří do lesů. Právě odsud to znám na tom kole… My už však kousek za Týništěm museli končit, protože naše plavba se nějak nepředpokládaně natáhla…

Jak zhodnotit splutý úsek Alby? Nejlépe se pro něj hodí asi známé úsloví, že zážitky musí být silné a na znaménku až tak nezáleží. Splutí Alby rozhodně silným zážitkem je. Mimochodem je to první tok, který podle mne nemá žádnou ideální vodu. Buď se tady člověk bude místy šoupat po dně, ale s trochou šikovnosti se vejde pod některé lávky a ploty, nebo bude mít o pár centimetrů více a pak bude každou chvíli na břehu. Žádná možnost mezi tím neexistuje. Obecně lze Albu doporučit jen psychicky velmi silným jedincům nebo naopak těm, u nichž se dá o psychickém zdraví oprávněně pochybovat. Když už by sem tedy někdo z „nepochopitelných“ důvodů chtěl jet, tak nejlepším řešením je vynechat průjezd Týništěm a jet jen přírodní úseky nad a pod ním, které mohou být při správném duševním nastavení tou v nadpisu zmíněnou vodáckou pohádkou.

Jinak ten seminář jsme nakonec přeci jenom stihli…

Vojta Brádle