V teplejších částech roku lze na vodě s pádlem v ruce potkat individua nejrůznějšího charakteru. S tím, jak klesá venkovní teplota, přichází ovšem pravý čas OPRAVDOVÝCH vodáků. O něčem takovém jsem přemítal, když jsem se z tepla domova díval ven na lehce zmrzlou krajinu a teploměr ukazující – 4^oC. Přitom se mi za zády ozvalo, jestli to fakt myslím vážně. Normálně bych se nad tou poznámkou jen povzneseně pousmál, jenže zazněla z úst také opravdového vodáka. Andílek rozlišuje přeci rovněž roční období podle obvyklého množství vody v řekách, a ne podle toho, jaká je při pádlování teplota. Nyní je třeba ukázat odhodlání, vůli, nezdolnost a především absenci rozumu. Samozřejmě na vodu jedu. Vodáckým morálem neopojené zbytky funkčních mozkových buněk mi jen radí, že by bylo dobré, aby to byl nějaký klidný tok. Podle nich by bylo nejlepší, kdyby se minimalizovalo riziko přímého kontaktu s vodním živlem.

Auto zastavuji na břehu Dědiny v Českém Meziříčí. Moje nálada stoupá, neboť se viditelně otepluje. Nasedat budu pouze při minus dvou. Můj příjezd budí zaslouženou pozornost. Asi tady opravdového vodáka nevidí tak často. Během převlékání se poblíž vytváří živě diskutující kroužek. Z útržků vzrušeného rozhovoru zaslechnu jen jméno nějakého Chocholouška. Prý by bylo dobré ho zavolat, že toto je jasný případ. Možná to bude nějaký tamní opravdový vodák, ale já nemohu na nikoho čekat. Navzdory mému vlastnímu opravdovému vodáctví mi začíná být prostě kosa. Odhodlaně tedy beru loď do ruky a jdu k řece. Z pohledů přihlížejících suchozemců je znát neskrývaný úděs. Nejspíše jim nikdo neřekl, že za zregulovanou zatáčkou nečíhá žádný nesjízdný vodopád. Navíc opravdový vodák by si poradil i s takovouto překážkou a nepochybně dokázal, že sjet ho lze. Byť možná jen jednou. Jedna paní se osměluje a oslovuje mne s apelem na můj rozum, že život je krásný a jsem prý ještě docela mlád. To už ovšem místní drobotina větřící krev ve vzduchu mi začíná odpočítávat start. Co bych neudělal pro propagaci vodáctví. Dávám krásný alpský start. Když mi na obličeji přistane šplíchanec ledové vody, poněkud pozdě si uvědomím, že jsem se vlastně nechtěl namočit.

První záběry mne vzdalují od místa startu a já brzy poznám, před čím mne ostatní chtěli zachránit. Z toho, že mohl vzniknout tento text, je jasné, že jako správný opravdový vodák jsem dokázal všechny nástrahy překonat. Tedy byly především jen dvě. První se přede mnou zjevila labuť s odrostlým mládětem. Na širším toku by je člověk jednoduše obloukem obeplul, což tady opravdu nešlo. Dospělá labuť mne chvíli pozorovala. Pro jistotu jsem trochu zpomalil, aby měla čas si situaci srovnat v hlavě. Asi to udělala, protože si to namířila přímo ke mně. Když už to vypadalo, že dojde na souboj, zalekla se evidentně mé neústupnosti a raději zbaběle odlétla. V tom ji její mládě následovalo.

Na druhou zkoušku mne upozornila řada ne zrovna levných aut zaparkovaných o kus dál. Má předtucha byla správná. Narazil jsem na partičku v zeleném, jejíž nejspíše zakomplexovaní členové si doháněli svá pošramocená ega hrdinným sestřelováním bažantů. Část opeřenců se snažila najít útočiště na druhém břehu řeky. Tenhle diskutabilní „výkvět“ lidstva mi tak vesele pálil nad hlavou. Posléze někteří zjistili, že by mohli trefit i něco jiného, takže si dali kratší pauzu. Snad jsem takto aspoň některým potencionálním trofejím zachránil život.

Zbytek plavby na soutok s Orlicí proběhl kupodivu bez dalších adrenalinových vsuvek. Protože by někdo možná rád věděl, jak Dědina reálně vypadá na tomhle úseku, tak ještě pár faktických poznámek. Řeka pod Českým Meziříčím plyne vesměs přehledným regulovaným korytem. To je prakticky bez překážek. Výjimku představuje lesnatá pasáž u Mochova, kde jsou nějaké popadané stromy. Na kajaku se daly všechny zdolat bez vystupování. Díky absenci jezů voda dlouho stále plyne. Zastaví se teprve na vzdutí stavidla u Polánek.

Tady bohužel většinu vody odvedl náhon vlevo. Pod jezem její nedostatek tolik znát není, protože u níže ležícího mostu ji ještě zadržuje asi půlmetrový kolmý skok. Pod mostem to ovšem otloukačka byla. Naštěstí se náhon brzy vrátí. Hned za jeho ústím je vodočet a stupeň s hezkou vlnou. To už se člověk pomalu blíží k Třebechovicím. Tady čeká dvojice jezů. První byl skoro suchý, protože voda zase zmizela vlevo v náhonu. Za ním následuje industriální pasáž se „zajímavými“ pohledy na místní zástavbu. Druhý jez lze před případným sjetím prohlédnout z levého břehu, který můžeme eventuálně využít i k přenášce. Samotný závěr před ústím má vrbičkoidní charakter s možností padlých stromů. Aktuálně jsem ale i tady projel bez vystupování.

Úsek více než 14 km z Meziříčí do Orlice lze díky malému množství překážek sjet celkem rychle. Samotnému mi to při svižném pádlování (nějak jsem se zahřát musel…) zabralo dvě a půl hodiny. Při volnějším tempu to přirozeně bude o něco déle. Sjízdná je tady Dědina relativně často. Stačí jí už trochu vydatnější deště. Odhadnout přesně limit ale nedokážu. Během mé plavby ukazoval vodočet Mitrov 58 cm (3,5 kubíku), což znamenalo kromě míst u náhonů příjemnou vodu bez dření a většinou ještě s rezervou. Pociťově bych řekl, že by to mohlo jít i při 2,5 kubíku. Pokud s jízdou za nižší vody máte někdo zkušenost, klidně mne opravte.

Na závěr bych dodal, že díky klidnému charakteru to byla dobrá volba pro utužování vodáckého charakteru. Ovšem počasí mne nechtělo příliš trápit a v době skončení plavby už teplota vyšplhala dokonce na nulu.

Vojta Brádle