Článek o polské řece Slupie už tady na webu je od Šangveho. Zaměřím se tedy spíš na detaily a změny (2018), které při splouvání mohou vodáci využít. A myslím teď především na vodáky, kteří si vozí vlastní, případně půjčené lodě z Čech a nespolehnou se na místní půjčovny a zdejší přepravce. Ať už proto, že chtějí cosi ušetřit, nebo jim nevyhovuje typ polských dvojkajaků, což je loď na polských řekách zdaleka nejpopulárnější. Pokud si tedy vozíte kanoe z Čech auty či mikrobusem, je tenhle článek určen zejména vám. Splutí Slupie je totiž o něco logisticky složitější, než bývá u polských řek zvykem. Na řece je několik velkých přehradních nádrží a hlavně - část řeky je úplně nesjízdná a musí se překonat po břehu. Jedná se o několikakilometrový úsek, je tedy nutné ho přejet s pomocí aut, případně využít nabídku místních přepravců.

Poláci s oblibou říkají, že Slupia je jediná horská řeka, která se vlévá přímo do moře. Je to proto, že pramení na Kašubském pojezeří v závratné nadmořské výšce 178 m nad mořem a prvních 62 kilometrů má skutečně podle pravidel polského turistického svazu (PTTK) charakter horské řeky. Ovšem, valná část tohoto úseku je právě ta s přehradami. Začátek splutí je velmi poklidný. Nejobvykleji se totiž začíná na ledovcovém jezeře u Gowidlina, odkud to řeka má do moře 125 kilometrů, což je příjemná porce na poklidné týdenní splutí. V Gowidlinu je přímo u startovního místa městská pláž a malý kemp. My jsme ovšem využili jiný vodácký kemp Kajlandia, což je místní kajakářská základna asi dva kilometry pod městem Suleczyno (viz. kajaki-slupia.pl). Tenhle kempík je přímo na břehu řeky, je skutečně vodácký a hlavně leží na strategické pozici pod zdejší největší vodáckou atrakcí – tzv. Rynnou Suleczynskou. To je úsek řeky klasifikovaný WW1+ se spádem 4 promile. Úsek je přímo u silnice a dá se dobře prohlédnout. Jde o v Polsku ojedinělý, úzký, kamenitý tok s průrvou pradávného morénového valu. Plavcům zde hrozí při malé vodě zablokování mezi kameny, ale projet se dá, hlavně tedy na plastových lodích z půjčovny. Poláci toho hojně využívají a drncají přes rynnu ostošest. Nutno dodat, že my jsme to dali i na vlastních laminátových deblovkách, což bylo oceněno uznalým mručením místních profíků z Kajlandie (tedy možná mručeli cosi o magorech z Čech, ale vzhledem k jazykové bariéře jsme se na sebe hodně usmívali).

Při velké vodě (tedy skoro nikdy) bude úsek hladce sjízdný rychlým, ale přímým proudem s vlnami. Z kempu Kajlandia jsme tedy ráno vyjeli auty proti proudu do Gowidlina a po vodě připluli zpět. Pro plavbu po jezeře Gowidliňskiem je dobrá mapa výhodou. Výtok z jezera je v jedné boční zátoce, je totálně zarostlý rákosím a naprosto nezřetelný.

Po průjezdu dalším jezerem Wegorzyno už čeká městečko Sulezcyno a zmíněné peřeje. Hned pod peřejí je nutno přenést asi 200 metrů kolem jezu, ale jinak je tok hladký a bez překážek. Ledovcová jezera nemají pochopitelně žádné hráze, jak do jezera vjedeme, tak z něj i vyjedeme rákosovou uličkou. Že jsou krásná, členitá, zarybněná i zaptáčkovaná a nepříliš obklopená civilizací, asi nemusím dodávat. Nedaleko od Suleczyna najdou zábavu i ti, kdo nehledí pouze na řeku a peřeje. V lokalitě „Wesiory“ je zde k vidění pohřebiště dávných Gótů s mohylami, kromlechy i menhiry. Od kempu Kajlandia je řeka stále úzká. Protéká krásným lesnatým úsekem bez civilizace. Zvolili jsme opět jízdu bez bagáže a ráno si převezli auta na kilometr 94 do Soszyce. Tam u mostu je další (5zl/os) „przystań kajakowa“. Řeka v tomto úseku překonává další přírodní jezero Žukowskie a od samot Bydlino je třeba plout náhonem k elektrárně Struga. Tam se přenáší z náhonu zpět do řeky, výškový rozdíl hladin je tady už 17 metrů, což svědčí o dalších peřejích v původním korytě toku, který je ale obvykle bez vody. Některé články či průvodce pak zmiňují zákaz plutí po náhonu a stejnou větou většinou i nabízejí převoz lodí. My jsme se s žádnou cedulí zakazující plavbu po náhonu nesetkali a ani přenášení lodí u elektrárny nebyl problém. Do kempu v Soszyci je to po vodě od elektrárny nějaké tři kilometry, a pokud by řeka nebyla sjízdná, plánovali jsme převoz od elektrárny auty. Naštěstí to nebylo třeba. V korytě sice až k přepadu od elektrárny vody moc nebylo, ale projet se dalo bez problému. Elektrárna Struga je technickou památkou, údajně jedna z nejstarších evropských elektráren z roku 1898. Jako atrakci ukazují žárovku s původním uhlíkovým vláknem, která dosud svítí.

I další den pokračuje stejnou taktikou. Ráno převážíme auta na biwak na jezero Glebokie (bezplatné a perfektní tábořiště bez obsluhy). Po vodě je to nějakých 18 kilometrů opět skvostné řeky. Kompletně v lesích bez civilizace, s čistou vodou a nádhernou přírodou. Jezero Glebokie už je přehrada končící hrází a elektrárnou. Plavba dál není možná, voda teče kus cesty pod zemí. Lodě se tedy převáží na kilometr 67 do Male Galežnie (kemp u mostu). Ale i další tok je opět přehrazen přehradami a my tedy zvolili přejezd auty až pod poslední přehradu Krzynia. Odtud se nabízí posledních 57 kilometrů toku už bez překážek a jezů. U elektrárny Krzynia se dá bezplatně parkovat a my se tu konečně zbavili našich milovaných přemísťovadel a vypluli na poslední tři dny už s bagáží… K dalšímu táboření jsme využili louku u mostu v Losinu, (ř.km 39, 10 zl/stan). Jako na mnoha dalších polských řekách tady narazíte na památník nejslavnějšího polského vodáka – tedy papeže Jana Pavla II. Řeka je stále moc pěkná a svižně teče vstříc největšímu městu Slupsk a dál k moři.

Největší změnou proti kilometrážím a Šangveho popisu řeky je to, že malý soukromý kemp v Bydlinu (řkm.16) už neexistuje, je místo něj zahrada a tábořit se zde rozhodně nedá. Naštěstí asi kilometr po proudu pod silničním mostem pod Bydlinem je na levé straně perfektní bivaková neudržovaná louka dostupná i pro auta a dokonce i s dřevěným piknikovým stolem. Podle stop sem zajíždí i vodácké cestovky, tak snad nám to vydrží.

Do moře tedy zbývá pohodlných 16 kilometrů typického přímořského toku v písčitém terénu. Řeka ústí do moře v městě Ustka, což je poměrně rušné turistické letovisko a také mezinárodní přístav pro malé a střední lodě. Je třeba telefonicky či osobně žádat kapitanát přístavu o povolení ke vplutí do přístavu, které jsme ovšem kvůli větru a velkému provozu lodí nedostali. A po pravdě není ani o co stát. Přístav je čerstvě uzavřen závorami a nedá se tam vjet bez povolení. Je třeba využít placená záchytná parkoviště a lodě k autům případně přenést. Město pulzuje turistickým ruchem, který je po klidu na víceméně prázdné řece těžce snesitelný. Navíc je tu turisticky draho, a proto ani táboření v místních kempech není levné. V Ustce jsme tedy stylově skončili splutí přímo před vchodem do místní věznice (místo je označeno jako oficiální konec „splywu Slupie“), naložili lodě na auta, vyjedli „smažalňu ryb“ v přístavu a po povinném vykoupání v moři odjeli přespat jinam. Kam? Do osady Staniewice, která leží na řece Wieprze.

Wieprza

Wieprza je ve srovnání se Slupiou méně známá řeka v oblasti Západního pomoří. Obě tečou téměř paralelně a dělí je nějakých 25 kilometrů. Wieprza ústí do moře v přístavu Darlowo, předtím ovšem nabízí ke splutí sto kilometrů toku, z toho prvních padesát teče lesy. Polské popisy mluví o obtížném a zapadaném toku, peřejích a přírodním charakteru řeky. Pro nás tedy dokonalá pozvánka na některou z dalších výprav. Při této expedici jsme si jako ochutnávku spluli pouze jednodenní úsek dolního toku právě od Staniewic. U mostu tady bylo vybudováno z fondů EU perfektní bezplatné tábořiště pro vodáky s dřevěnými přístřešky, což byl i důvod, proč jsme se přesunuli z Ustky právě sem. Další podobný přístav pro vodáky jsme pak míjeli v osadě Tyň. Voda byla po deštích dost zakalená a zdvihnutá, koryto je o něco užší a více zarostlé křovím a pobřežní vegetací, ale jinak je řeka velmi podobná Slupie.

A nakonec jen povzdech – mám pocit, že v Polsku se daleko víc než u nás vodáctví a plavba po řekách považuje za obdivuhodnou a podporovanou turistickou aktivitu. Řady tzv. „slakow kajakowych“, neboli oficiálních a značených tras splutí řek, tomu nasvědčují. Vodácká tábořiště tzv. „pryzstaně kajakowe“ jsou skutečně určena přednostně vodákům, jsou zřizována a obnovována z fondů EU (že by to šlo i u nás?), u řady z nich je koupání zakázáno(!) a normální rekreanti je nevyužívají. Většinou jsou vybavená molem a dřevěnými přístřešky nad stoly. Na druhou stranu často slouží k venčení psů a pařbám mládeže a jsou často docela zaneřáděná. Přesto se vyplatí je vyhledávat, protože táboření je tu naprosto legální a většinou se sem dá dojet i auty. Po šestnácti letech sjíždění polských řek jsme se nikde nesetkali s problémem při bivakování, ať již ze strany lesních správců či policie. A i proto se, jako dík za lidský přístup, vždy snažíme, aby po nás vždy tábořiště bylo v lepším stavu, než když jsme přijeli.

Šakal