Vidnavka nebo Vidnávka?

Místní rodinka sekající pařezy na zahrádce naše počínání zvědavě pozoruje. Po pár stech metrech ale přidává zleva Stříbrný potok asi kubík navíc a plavba se stává podstatně plynulejší.

Říčka se noří do lesa a nabízí nám hravé peřeje se žulovými balvany.

Splouvání peřejí doprovází mlžný závoj nad řekou.

Na Vidnavce není na zvoleném úseku tolik jezů, jako na Bělé. Potkáváme kamenný zához, který je lépe sjízdný v singlu.

Říčka příjemně teče. Doplouváme do Velké Kraše, odkud se vracíme k autu opět lokálním vlakem.

Vidnavku, podobně jako Bělou, by bylo možné splouvat až do Polska. To ověřujeme i návštěvou městečka Vidnava, kde se skrýváme před letní bouří v místní galerii na náměstí.

Osoblaha a Prudník

Na závěr se přesouváme k východu do Osoblažského výběžku. V bývalém městě Osoblaha to vypadá trochu jako v Rusku – soudruzi tu nahradili městské jádro sídlištěm. Můj háček si tu připadá jako na konci světa. Ujišťuji ji, že toto je místní civilizační centrum, a pokud chce, ukážu jí něco daleko zapadlejšího. Jedeme tedy rozpadající se silničkou k severu do vesnice Studnice. Z ní ale zbývá už jen kaplička a asi tři domy, zbytek je v ruinách. Tady silnička končí, dál k severu lze už jen pěšky.

Pěšina končí u bývalého mostu přes říčku Prudník. Silniční most, který máme na mapách, zastupují už také jen betonové trosky na břehu. Říčka Prudník ale vypadá pěkně a splouvatelně, je to další možnost, jak připlout do Česka. Ale až příště. Stavíme stan v mračnech komárů u kapličky a ráno se vydáváme na říčku Osoblahu, do které tu říčka Prudník u státních hranic ústí.

K pendlu využíváme místní úzkokolejku z konečné stanice Osoblaha. Ve vláčku jsme sami. Vystupujeme na stanici Bohušov, kde u mostku zahajujeme splouvání říčky.

Vody je spíše limitně (2,2 m3/s na vodočtu v Osoblaze), říčka Osoblaha mi charakterem trochu připomíná menší Lužnici.

Plujeme mimo civilizaci, občas se vyskytne padlý strom, ale nic hrozného. Společnost nám dělá jen ledňáček nebo volavka.

Na splouvaném úseku nejsou jezy, potkáváme jen jeden kamenný zához, za tohoto stavu průtoku nesjízdný, ale snadno překonatelný obnesením po břehu.

Končíme za mostem pod Osoblahou, kde je vpravo i vodočet ČHMÚ se schůdky a plácek na usušení lodě.

Při balení mě baví místní hasiči, podobní červeným brabencům, kteří pochodem prohledávají koryto a nezvyklí na tuto činnost, střídavě padají do vody. Důvod jejich pohybu ale bohužel není tak úsměvný – hledají oběti letošní červnové povodně.

Závěr

Odlehlý kraj Slezska za Jeseníky rozhodně stojí za návštěvu. Na místních půvabných říčkách, ze kterých se mi asi nejvíce líbila Vidnavka, jsme uprostřed léta nepotkali ani pádlo. A atmosféra retro poklidu a mírného úpadku mě v určitém smyslu uklidnila a vrátila do dětství.

Ahoj Eki