11.9. - 14.9. 2003 Salzach, Enns, Salza
účastníci: já (Radek), Víťa, Lukáš, Libor I, Libor II, Dan
odjezd: 0:00, Kralupy nad Vltavou, Škoda Forman, Škoda Octavia

Rozhodnutí vydat se na "divokou vodu" do Rakouska jsme s kamarádem učinili poté, co jsme se s partou divadelníků od nás z města vrátili z Berounky. Vody málo, jízda trvala dlouho (všichni byli po 20 km na vodě, které jeli až 8 hodin, stahaní jak psi). Já jsem nikdy na větší vodě sice nikdy nejezdil, ale adrenalin, to je moje. Rozhodnuto, půjčíme si Pálavy, neopreny, vesty, pádla, helmy, a ještě sehnat alespoň čtyři šílence, kteří to absolvují s námi. Po velkých problémech se nás opravdu dalo šest dohromady, ale to už mezi těmi pěti nebyl původní spolutvůrce návrhu, který to vzdal. Prý z finančních důvodů.

Odjezd jsme stanovili na půlnoc mezi středou a čtvrtkem. Libor II. s Danem přijeli už ve čtvrt, ostatní asi v půl a v půlnoci jsme už míjeli Prahu směr Plzeň. Ranní příjezd do Rosentalu nejdřív vypadal ideálně, prokukovalo sluníčko. Ale to asi tak 10 minut. Po zbytek dne a následující dny jen pršelo a pršelo.

Den první: Salzach I

Nejdříve jsme s Danem odvezli Oktávku k mostu u Kaprunu, kluci zatím připravili lodě. Nasedali jsme po deváté. Posádky: já + Lukáš (háček), Libor II. + Dan (háček), Víťa + Libor I. (háček). Po pěti minutách se Dan přiznal, že v životě na vodě nebyl, což Liborovi zvedlo náladu. Po pěti stech metrech jsme se s Lukášen při zkoušení zastavení ve vracáku cvakli a sebevědomí kleslo i Danovi. Šok ze studené vody nás rychle přešel a jeli jsme dál. Byla dost velká zima, všem bez rozdílu. V půli cesty se cvakli i Libor s Danem, když se zkoušeli dostat rychle do ústí přítoku, aby rychlým pádlováním rozehřáli ztuhlé svaly. Takhle jim ztuhly ještě víc. Cestou se Víťovi podařilo ulovit jedno pádlo, takže jsme měli hned dvě náhradní. K našemu překvapení v cíli první etapy jsme zjistili, že jsme za pět hodin upádlovali na rychlejším oleji asi 50 kilometrů. Aby toho nebylo málo, tak při vystupování jsme se s Lukášem ještě jednou vykoupali. Žádná slast se chytit pevného dna nebo boků v umělém korytě. Než jsme dojeli Oktávkou pro Formana, snažíme se alespoň zahřát. Zbytek výpravy se rozehříval na břehu pouze domácí slivovicí zajídajíc to řízkama ještě z domova.

Odpoledne jsem se přesouvali na druhý úsek Salzachu až pod přehradu. Nakonec po zběžné obhlídce u Taxenbachu jsme se rozhodli pokračovat dál a najít si flek na přespání až u Schwarzachu. Cestou jsme ještě zastavili u Eschenau prohlédnout si kaskádu "zabijáka". Shora nevypadal tak nebezpečně. Ten den večer ještě neteklo ani tolik vody. Nastoupit jsme původně chtěli nad posledním stupněm, vývoj událostí však byl jiný. Cestou dolů jsme sledovali vodu, tedy kromě Víťi, kterému bylo nějak šoufl (asi cestovní horečka). Zjistili jsme ale hned druhý den, že toto pozorování nám bylo stejně prd platné. Ve Schwarzachu jsme našli místečko u skladiště dřeva, na břehu přehrady u elektrárny. Klidné místo na okraji městečka. Stále prší, vydatně celou noc.

Den druhý: Salzach II

Vstáváme kolem deváté, pomalu se balíme, Formanem s loďma odjíždím s Lukášem a Víťou do Taxenbachu, znovu jedeme podle vody a zjišťujeme, že vody výrazně přibylo. Máme radost, že nepojedeme po šutrech. Kdybychom viděli vodu víc z blízka, asi bychom to nejeli. Alespoň ne já s Lukášem. Ještě před nasedáním našel Víťa další věc do sbírky. Za boudou u nádraží byly pohozené starší in-linové brusle. Dnes už tam nejsou...

Pod tratí jsme prošli k vodě a vyrazili jsme. Nebudete tomu věřit, ale opět já s Lukášem jsme o kousek dál vyzkoušeli jaké to je si zaplavat v rozvodněné řece. A to hned dvakrát po sobě. Úspěšně nám konkuroval pouze Libor s Danem. S nimi jsme měli na konci tohoto úseku shodné skóre. Další průběh byl už lepší. Před Eschenau jsme v uctivé vzdálenosti zastavili a lodě přenesli. Pomníček nad jezem je pro slabé povahy dost deprimující. Na žulové desce je asi osm jmen, z roku 1999 jsou tam hned čtyři záznamy z jednoho dne. Na zalaminovaném papíře dětská kresba s přípiskem: "For the best daddy of the world". Vyplácí se neriskovat. Nastupovali jsme až pod posledním stupněm "zabijáka". Následovala technicky náročná trasa, každou chvíli prudké klesání s velkými válci. Největší nás čekal nad vesničkou Lend. Víťa jel první a jen jsem ho slyšel něco zakřičet, když se podíval za zatáčku. Odtušil jsem poznámku "do prdele" a říkal jsem si no potěš... Bylo to ale horší. To, co Víťa křičel, bylo "Nejezděte!". Pozdě. Hukot, houpání, voda všude plným proudem, nějakým zázrakem jsme se nikdo neudělal, ale měli jsme velké problémy zastavit a vylít vodu. Na vnější straně byly břehy vyztužené kolejnicemi a na nich jsme viseli všichni jako prádlo. Posléze se podařilo Liborovi s Danem vyklopit tak, že rázem jeli ještě o dvěstě metrů níž. Při vylejzání Liborovi spadla helma a už jsme se s ní loučili. Naštěstí se našla o kousek níž ve vracáku. Modlil jsem se, abychom ten zbývající kousek dojeli už bez problémů, ale nebyl jsem vyslyšen. Asi dvěstě metrů nad Jacquelinou (bordel hotel) se řeka rychle stáčí doleva a tahle strana mi opravdu na kormidle dělala problémy. Takže krásný šutr, co byl úplně u kraje a kolem něhož se valila všechna voda, nás neminul. Otočili jsme se pod něj, voda nás zabalila a už jsme jeli. Jak mi předchozí koupačky ani jednou nepřivodily žádný úder od kamenů, během chvíle jsem se nohama zasekl o kámen a za sekundu jsem stál a objímal ho. Přes mě se valila voda, loď i Lukáš, takže jsem ho obeplul. V tu ránu jsem dostal úder přes obě kolena a do žeber. Zase jsme horko těžko vylezli na břeh. Ještě, že už byl konec.

Po přesunu do Schladmingu na Enns a ubytování v mládežnické ubytovně bratru za 16 euro i se snídaní jsme dlouho do noci slavili, že jsme přežili bez větší újmy.

Radek Hofman