Den třetí: Enns

Ráno byla nálada pod psa. Stále prší a děsíme se pohledu na Enns. Jez ve Schladmingu je zalitý a převýšení odhaduji tak tři metry s obrovským kohoutem v čele. Nálada klesá, nechce se nám. Jen Víťa prosazuje, ať jedem. Kompromis, Víťu s Liborem vezeme na jez, ostatní nasedáme u kempu. Plavba dolů k vesnici Assau je pohodovka, soulodíme celou cestu, i při vysokém stavu (140cm) WWI. Tohle Víťu neuspokojilo a nakonec jsem se prohodil s Liborem. S Víťou jel k Mandlingpassu a s Liborem a Danem jsme jeli dolů do Schladmingu, kde čekal Lukáš s Liborem. Těch osm kilometrů na háčku u Víťi mi dalo hodně a pozvedlo sebevědomí si další den znovu sednout na kormidlo. Krásná WWII - III, plno bordelu v řece (klády, stromy, atd...). Pro velký úspěch si to kluci dali ještě jednou. Já přepustil místo zase Liborovi. Nejtěžší úsek si dokonce vynesli zase zpátky a při dalším projíždění se obě lodě srazily a udělali. Víťa přišel o botu, ale zato přijel s basou od piv a asi 12 lahvemi. Najít v té vodě nebo na břehu mrtvou rybu nebo starou bábu, určitě by jí taky naložil. Následoval přesun k Wildalpenu. Ještě za světla jsme chtěli stihnou soutěsku Gesausee. Skoro nic nebylo vidět, ale ze silnice to vypadalo úděsně. Sedmimetrovým korytem se valilo to, co nahoře patnáctimetrovým. Slyšet nebylo vlastního slova. Snad to už není ani na stupnici obtížnosti. Tma padla a bylo potřeba si najít místo pro nocleh. Nechtěli jsme tentokrát nic platit, a tak jsme se na jedním mostem otočili a koukli pod něj. Ideální plácek u soutěsky nad Salzou. Schovali jsme pod most i auta, takže nikdo o nás nevěděl.

Den čtvrtý: Salza

Vstali jsme úderem osmé, budíček jsem oznámil klaksonem, což pod mostem má silný efekt. Následoval přesun do Wildalpenu. Zde se Víťa neúspěšně pokoušel na benzínce zpeněžit svůj nález z předchozího dne. Rozjezd probíhal téměř podle každodenního scénáře. Málem jsme se cvakli hned na prvních vlnách, ale dík rychlokurzu na Ennsu s Víťou jsme to ustáli. Z krátkých rozhovorů s ostatními vodáky, kterých v neděli na Salze bylo jako hub po dešti, jsme vyrozuměli, že nemají moc zkušeností se Salzou za tohoto stavu vody. Příjemné zjištění. Jeli jsme opatrně, na oči. Přesto jsme tu a tam s Lukášem projeli peřej pozadu nebo bokem, ale ustáli jsme to. Kámen úrazu bylo zastavení do vracáku vpravo, kdy jsem ještě nedokázal přesvědčit háčka o nutnosti náklonu na pravou stranu. O kus dál následovala výměna háčků mezi mnou a Víťou. Nutno říct, že včas, protože následující metry byly dost těžké. I s Liborem jsme měli co dělat udržet loď rovně. Před začátkem soutěsky v Palfau nás vysedající vodáci znejistěli natolik, že po vyslechnutí toho, jak vypadá řeka za normálního stavu v soutěsce, Lukáš i Libor nechtěli jet dál. Tak jsem přesedl k Víťovi na háčka a jeli jsme. Soutěska začíná opravdu impozantně, voda se žene rychle, loď je každou chvíli plná vody a není kde jí vylít. A tak s naprosto plnou a skoro neovladatelnou lodí vplouváme do nejužšího místa, kde nás obrátil balvan. Začíná boj o to projet bez újmy na zdraví a co nejrychleji ven ze studené vody. Daří se nám to kousek nad mostem, pod kterým jsme se ráno probouzeli. Horší je nalézt do lodi, neboť místo pro nástup není o nic vyšší, než loď sama. Kousek klidnější vody je jen pod převisem skály. Dál voda teče stejným divokým tempem až k vysedacímu místu. Jsme na břehu, máme toho plný kecky. Loď vynášíme do Krčálu na parkoviště, skoro padáme únavou. S Danem se rychle převlékáme, vyrážíme pro auta, abychom mohli nabrat kluky, kteří už čekají na zastávce v Palfau. Vyhřívají se na sluníčku, které v okamžiku, kdy jsme opustili vodu, vysvitlo na plné pecky. Rázem bylo minimálně patnáct stupňů. Je nám faj. Přivážíme kluky, balíme, nasedáme, po čtvrté vyrážíme a v deset jsme doma.

Výprava se opravdu povedla až na to, že při poslední plavbě se mi dostala voda do příručního barelu, a navlhli nám doklady, peníze a mně i digitální foťák, který jsem zatím nezprovoznil. Ale fotky jsou zachráněné na kartě, tak jenom musím sehnat čtečku, a pak budu doufat, že to foťák rozkejchá, stejně jako já některé úseky na té divočině v Rakousku.

Radek Hofman