Zdroj: MF DNES, 27.11.2001, příloha pro kraj Moravskoslezský, Jaroslav Baďura
Reklama
"Utíkám se k památce uklidnit", říká Biler
Na první pohled je to nenápadná stavba schovaná v lese u žimrovické papírny. Zblízka ale jde o unikátní technickou památku. Stará se o ni Stanislav Biler.
Žimrovice - Na dobu, kdy dostal Stanislav Biler na starost žimrovický vodní náhon, vzpomíná se smíšenými pocity. Přestože se mohl začít starat o unikátní technickou památku, jaká nemá v zemi obdoby, má na své začátky i nepříjemné vzpomínky. "V papírně mě udělali mistrem na provozu energetiky. To bylo tehdy hrozně nevděčné povolání, protože v kotelnách a v dalších provozech energetiky tehdy pracovalo nejvíce alkoholiků a bulačů," vzpomíná Stanislav Biler. Když přišel poprvé do kotelny, jeden její zaměstnanec si bleskově sundal čepici. "Až později mi došlo, že je tak vycepovaný z vězení, kde předtím pobýval. A takových tam pracovalo mnoho." V té době byl často v práci od rána do večera, protože musel dělat i za kolegy, kteří do zaměstnání jednoduše nepřišli. "Když už jsem toho měl opravdu plné zuby, tak jsem se sebral a šel zkontrolovat vodní náhon. Tam jsem se uklidnil a při procházkách se zamiloval do zdejší krajiny," vzpomíná. Stejný pocit má při obhlídce neobvyklé technické památky i nyní.
Náhon postavili Italové
Unikátní stavbě předcházela geniální myšlenka. Jejím autorem byl statkář Karel Weishuhn, který se rozhodl postavit v Žimrovicích papírnu. Když přišel s projektem vodního náhonu, úředníci tehdejší c.k. geodézie v Opavě kroutili hlavami. "Weishuhnovi se podařilo na trase dlouhé více než tři a půl kilometru využít minimálního spádu dva a půl metru," říká správce. Místní sedláci, kteří se těšili, že jim dá papírna "vydělat" při svážení dřeva nebo alespoň při budování náhonu, byli zklamaní. Weishuhn, který výměnou za povolení kopat na pozemcích tehdejšího majitele musel témuž darovat statek, totiž dřevo posílal až do papírny náhonem ze své pily a ani při práci na stavbě náhonu se místní lidé neuplatnili. "Je to zvláštní, ale tehdejší domácí řemeslníci byli dražší než jejich kolegové z Itálie. Ti měli navíc zkušenosti s ražením tunelů," říká Biler. Zakázku tak dostala italská firma Baraba, která v neuvěřitelně rychlém termínu, po necelém roce práce, uvedla v roce 1891 vodní náhon do provozu.
Vodu vede i aquadukt
Když Stanislav Biler provádí zájemce o prohlídku náhonu, je na dílo hrdý. "Italové vyrazili ve skalách čtyři tunely. Jeden se za tu dobu zbortil, ale zbývající jsou stále na svém místě." Řemeslníci vykopali tři a půl kilometru koryta, zpevnili břehy a postavili i dva aquadukty, které vedou vodu k papírně po mostě nad zemí. Při první zkoušce náhonu se voda po sto metrech ztratila, protože vsákla do země. V roce 1926 byly v papírně nainstalovány dvě spirálové turbíny a náhon kromě dopravy dřeva začal sloužit i k výrobě elektřiny. Jedna z turbín slouží dodnes. Není sice jediným zdrojem energie pro továrnu, ale ani zanedbatelným. Když je dost vody, hlavně na jaře a na podzim, vyrábí téměř šestinu denní potřeby energie. Stanislav Biler ještě v roce 1981 zaučoval střelmistra, který měl na starosti rozbíjet ledy v náhonu. "Někdy v té době se ale už s tím přestalo. Když voda zamrzne, zastaví se i turbína."
Památka, ale také atrakce
Unikátní vodní náhon podle Stanislava Bilera neláká v poslední době zdaleka jen nadšené technické typy, ale i obyčejné turisty. "Hlavně v létě sem na procházky chodí lidé z širokého okolí," říká Biler. Procházka volným krokem okolo celé trasy náhonu zabere až tři hodiny. V parných dnech turisté končí "exkurzi" okolo náhonu koupelí u splavu. "Taky tu vede cyklostezka, po které mohou přijet zájemci až od Opavy." Zájemci o delší pobyt mohou v lese v nevelké chatě i přespat. Tím, kdo okolo náhonu chodí nejčastěji, je ale stále jeho správce. "I když nejsem v práci, tak se stejně chodím dívat, jak to v náhonu vypadá," říká Biler. Tvrdí, že zpočátku to především jeho manželka snášela dost těžce, ale teď je to právě ona, kdo doma navrhuje, aby se šlo na procházku k vodnímu dílu. "Mám to pět minut chůze z domova, takže když je čas, vezmu psa a jdu k náhonu."
V suchu turbína nejede
Největší zátěží bývá pro náhon zima. "Mráz a led dají zabrat kamennému podloží, takže se občas objeví průsaky, které se musí odstranit," říká správce. I když továrna do oprav náhonu každý rok investuje, někdy se jí peníze za vyrobenou elektřinu nevrátí. Letos a loni se dařilo, náhon nepoznal pořádné sucho. "Ale měli jsme tu už čtyři roky po sobě, kdy si turbína ani neškrtla." Nešťastně začínal i stavitel Weishuhn. Když už měl připravenu velkou část stavby, smetla mu ji velká povodeň. Jakmile náhon dokončil, tak první dva roky sužovalo kraj pro změnu velké sucho. "Stejně se mu nakonec ten jeho kousek s unikátním náhonem vyplatil." Papírna byla úspěšná, vyráběla krepový, ale i toaletní papír. "Byl to takový hnědý hrubý papír, ve kterém se občas objevila i tříska," směje se Biler. "Kapitalistický" provoz papírny ukončila až druhá světová válka a pozdější znárodnění. Pak byla chvíli papírna samostatná, poté patřila pod Vratimovské papírny, později pod Olšanské papírny. Do roku 1997 papírnu vlastnila společnost ICEC a od té doby ji vlastní nizozemská firma Kappa.
Náhon už chtěli zrušit
Někteří pováleční majitelé se netajili plány na zrušení náhonu. Pro někoho byl příliš drahý, pro jiného zbytečný či lehce nahraditelný "moderní" technikou. "Byly tu například nápady, jak vodu v náhonu dostat do potrubí a to zasypat pod zem." To by zabránilo sesuvům a zamrzání, z technické památky by ale zbylo jen torzo. Ještě méně by ale po náhonu zůstalo, kdyby se uplatnil návrh na investici do čerpadel, které by braly vodu přímo u papírny z řeky Moravice. "Naštěstí zatím vždycky zvítězil zdravý rozum a šéfové pochopili, že náhon k papírně prostě patří. Postavili jej předchozí papírenské generace a bez něj bychom tady nebyli," říká Stanislav Biler. Ví o čem mluví, v papírně pracoval jeho praděda, děda i matka. "Kdyby zase někoho v budoucnu napadlo náhon zrušit, bojoval bych za něj zuby nehty."
TECHNICKÉ PARAMETRY WEISHUHNOVA VODNÍHO NÁHONU
Náhon vybudovali v roce 1891 italští řemeslníci z firmy Baraba. Sloužil původně k dopravě zhruba metrových kmenů dřeva do papírny. Od konce sedmdesátých let, kdy papírna přestala využívat náhon k dopravě dřeva, již voda vyrábí jen elektrickou energii. Náhon měří celkem 3570 metrů a v celé délce má spád jen 2,4 metru. Konec náhonu u papírny je 22,5 metrů nad hladinou řeky Moravice. Koryto náhonu je hluboké 1,8 až 2,2 metru, voda teče také přes čtyři tunely a dva aquadukty. Od roku 1926 využívají vodu z náhonu dvě Francisovy horizontální spirálové turbíny, v provozu je momentálně jen jedna z nich.
zaslal Jan Hrubeš
