Otava z Čenkovi pily, která teče hlavně při jarním tání nebo po vydatnějších deštích, budila náš zájem už delší dobu. Rychlé peřeje a krásně čistá voda, o které nám všichni vyprávěli, nás lákaly, ale protože je to pro nás Moraváky přece jen trochu z ruky, řekli jsme si, že na Šumavu vyrazíme alespoň na dva dny v době jarních svátků. Velikonoční počasí nám ale připravilo takové zážitky, které jsme opravdu nečekali.

Do Sušice jsme dorazili v sobotu večer a náš plán byl jednoduchý. V neděli pojedeme ve složení dva kajaky a jedna Baraka, ze které si můj háček Hanča poprvé vychutná v teplých paprscích jarního slunce kouzlo „divoké“ vody v úseku Čeňkova pila – Rejštejn, a poté budeme pokračovat po klidnější vodě až do Sušice. V pondělí jsme si pak chtěli stejný úsek dát ještě jednou bez Hanky, už jen na kajacích. Realita ovšem byla úplně jiná.

Na vodu WW III bez neoprenů a v šusťákách

Že to s tím teplým jarním sluníčkem nebude tak růžové, jsme podle předpovědi počasí tušili už koncem týdne. Ranní poprašek sněhu za okny našeho penzionu a mínus jeden stupeň na teploměru nás tedy zas tak moc nepřekvapil. V půjčovně jsme si vyzvedli naši zamluvenou Baraku a vyrazili jsme směr Čeňkova pila. Na parkovišti bylo kupodivu vodáků celkem dost, a tak jsme si nepřipadali jako úplní exoti. Tedy alespoň do okamžiku než se spustila sněhová vánice, díky níž jsme měli v lodích asi 2cm sněhu ještě než jsme se dostali k vodě. Na nástupním místě jsme pak částečně s "obdivem", částečně s lítostí sledovali pár „odvážlivců“, kteří usedali do lodí bez neoprenů jen v uplém termoprádle a lehkých šusťákovkách.

Zastihla nás sněhová vánice

Jakmile jsme odrazili od břehu, bylo nám jasné, že tepla si dnes moc neužijeme. Prsty nám začaly mrznout hned po projetí prvního většího válce, ale pořád jsme na tom byli dobře ve srovnání s několika nešťastníky, kteří se v kajacích převrátili po ujetí prvních 300 m v peřeji u ostrova. Zatímco se v ledové vodě rychle drápali ke břehu, jejich kamarádi zkoušeli chytat lodě a další vybavení, což nebylo v rychlém a silném proudu tak jednoduché.

Sněhová vánice začala pomalu sílit a chvílemi jsme mezi vločkami jen těžko hledali Laďu s Ivou, kteří nás doprovázeli na kajacích. Představa Otavy zalité slunečními paprsky tak vzala definitivně za své. Horní úsek do Rejštejna plyne v rychlých peřejích docela svižně, takže jsme místo lamentování nad počasím raději pozorně sledovali řeku, protože koupat se uprostřed sněhové vánice se nám tedy určitě nechtělo.

Druhý den už bylo příjemných 6 ^oC

Když jsme dorazili do Radešova, nebylo už naštěstí po sněhu ani památky, a tak jsme se rychle vydali na klidnější úsek do Sušice. Vidina vyhřátého pokoje v penzionu nás poháněla kupředu, ale i tak mi bylo jasné, že Hanča už si krásy Otavy neužívá podle našich původních představ. Posledních 6 km tedy raději vzala stopem po silnici a v suchu a teple na nás čekala v Sušici. Nedělní počasí tak znovu posunulo hranici našich dosavadních vodáckých zkušeností. Na Velikonoční pondělí už bylo počasí podstatně lepší a konečně jsme viděli i sluníčko. Laďu však k dalšímu dni na vodě nepřesvědčilo ani krásných 6 stupňů na teploměru, a tak jsme do kajaků na Čeňkárně nasedali s Ivou jen sami dva, zatímco Hanča s Laďou převáželi auta a fotili.

Otava nám po prvním mrazivém dni ukázala i svou přívětivější tvář, a tak jsme si v jejích peřejích mohli konečně užívat i nájezdy do válečků a stříkání vody ve vlnách. V rychlém proudu jsme objížděli vyčnívající kameny a mohli jsme vnímat i krásnou šumavskou přírodu.

Široká řeka nám kromě pár schovaných šutrů nepřipravila žádná nepříjemná překvapení. V celku rychle jsme se dostali do Rejštejna, ze kterého je to už jen kousek do Radešova. Tam na nás čekali Laďa s Hančou a po chvilce rozmýšlení, jestli si dát celý úsek ještě jednou, jsme se raději rychle převlékli do suchého.

Otava je opravdu nádherná řeka a určitě ji můžeme každému doporučit. Úsek z Čeňkovi pily do Rejštejna je vhodný hlavně pro ty zkušenější, ale z Radešova dál si tuhle úžasnou říčku užijí i začátečníci na otevřenkách.

Závěrem musím říct, že i když byly naše původní představy o velikonoční Otavě trochu jiné, rozhodně to byla zkušenost, která za to stála, a určitě se na Šumavu zase znovu vypravíme. V porovnání s letošní klasickou akcí ČPV Otava, kdy byly tropické teploty a dostatek vody, se ani nechce věřit, že jsme to o několik dní dříve jeli za chumelení.

Jirka