Po loňském úspěšném putování po slovinských řekách, padla letošní volba na řeky severní Itálie. Řeky této oblasti tečou z vysokých hor pokrytých ledovci, a proto mívají dost vody i v létě. Řeka Adige měla vody opravdu hodně. Je 26.6. 2003. Tento datum bude náš Klub Toužimský Čochtan slavit jako druhé narozeniny.

Stojíme na můstku v Goflanu a díváme se na řeku. Vypadá zlověstně. Podle vlajících větví ve vodě to vypadá spíš na slušný nadstav. Chceme jet asi pětikilometrový úsek z Lass do Goflanu, který je v kilometráži popsaný jako WW III – IV. Protože o žádném vodočtu nevím, jedeme rovnou najít místo na vysedání. Parkoviště u dětského hřiště se zdá být ideální. Kousek nad parkovištěm vidím jez s dost silným válcem. Posílám Markétu, ať si jde stoupnout nad něj, abych do něj nevlítnul. V Lass necháváme auta na louce u řeky a ve chvíli, kdy kluci nafukujou Pulsara, jde okolo místní děda. Hodně lámanou němčinou vyzvídáme kolik je vody, a jestli je na řece nějaký problém, o kterém by nám mohl říct. Děda odpovídá, že vody je hodně, že tolik bývá jednou za dva až tři roky, a že na řece žádný problém není. Prý máme plout tak kilometr, pak bude elektrárna a u ní máme vysednout a skončit. Když mu na to odpovídám, že chceme jet až do Goflanu, děda se pokřižuje, udělá kříž nad mým kajakem a nad námi a zmizí. Moc si z toho nedělám. Děda si určitě myslí, že se jezdí na loďkách jen po jezeře a nemá ani páru, co se dá sjet. Ještě startovní foto a už se houpeme na Adige.

Elektrárna je dost monstrózní stavba a musíme ji dlouze přenášet. Pod hrází je pár zabijáckých jezů, které taky přenášíme. Dále je to asi kilák pěkná WWIII – IV, která náhle přechází v poctivou čtyřku. Musíme docela dost makat, vody je hodně a má sílu. Rafťáci zastavují v minivracáčku u ostrova a já se snažím zastavit vedle nich. S Pepovou pomocí se mi to daří, ale můj přistávací manévr je stojí pádlo. Karlos jde po ostrově prohlédnout další úsek. Vrací se poněkud znechucen a na mojí otázku: "Jak to tam vypadá?" odpovídá: "Na hovno, pořád nářez bez vracáků." Místo, kde stojíme je opravdu hodně malé a hlavně nic neřeší. Sedám tedy do kajaku a se slovy: "Někde dole na vás počkám," a mizím v rozbouřené Adige. Karlos fakt nekecal. Je to hustší, než jsem čekal. Veliké vlny, obrovské kameny a válce, které drží. Nějak mi to připomíná Vydru, kterou jsem nejel, a vždy ji jen uctivě sledoval ze břehu. Pětka jak vyšitá.

Pod ostrovem se řeka ještě víc naklápí a já přestávám stíhat vybírat ideální stopu. Jeden obrovský válec mi bere rychlost a divoce vylehávajícího mě vyplivává před obrovský balvan, přes který se řítí většina vody řeky. Vyhnout se mu už nejde. "Ty vole tam bude válec." Ani nestačím srovnat loď špičkou po proudu a jsem na vrcholu balvanu. Pohled dolů, do nehorázné žumpy je děsivý. Jdu tam bokem. Eskymuji a snažím se trochu zorientovat. Sedím hluboce vylehnutý v předimenzované žumpě. Ze shora se na mě valí voda, a síla pekelně rychle ubývá. Čekám, kdy na mě shora spadne raft. Musím něco udělat. Zaberu, abych alespoň špičku vrazil do spásného proudu. Namísto toho začíná pravý tanec. Metám loopy, eskymuji, vylehávám, zase eskymuji a hlavně piju a piju. Naštěstí přichází ještě nevymyšlená figura, která mě vystřeluje mimo žumpu. Nevím, jestli jsem musel zvedat a ani si nějak nepamatuji, jak jsem zavěsil v jediném vracáku na konci této peřeje, ale vím jistě, že jsem toho měl plný brejle. Posledními zbytky sil se rvu i s kajakem na písčitou mělčinu a vykašlávám vodu z plic. Koutkem oka vidím raft jak mizí v dalších peřejích. Pomalu se začínám dávat do hromady, když přibíhá Karlos s házečkou. Prý vůbec nevěděli, kde můžu být. Kluci toho mají prý taky dost a v tom válci, kde jsem rotoval, se zabydleli taky.

Dál už jedu stylem, dvě stě metrů, prohlídka, najít místo na zastavení, kde to Karlos odjistí s házečkou. A tak pořád dokola. Asi po kilometru potkáváme Markétu a ptáme se na rafťáky. "Jo projeli tu, ale nevím, kde jsou." Jdeme se podívat ještě kousek a najednou je vidíme. Pět statečných leží na odvráceném bočním válci Pulsaru od jezu, někteří dokonce pískají na píšťalky a všichni se snaží zabránit převrácení. Markéta ihned zapíná kameru. Zní to sice morbidně, ale teď jsme rádi, že to máme natočený. Břehy jsou zarostlé, proto musíme do vody. Proud je hodně silný a nedovoluje lepší výchozí pozici pro záchranu. Podávám Karlosovi volný konec házečky s karabinou, aby ho mohl uvázat ke stromu. Odjišťuji házečku, nápřah, hod ... a do prdele. Házečka letí i s karabinou do raftu. Karlos ji ještě nestačil uvázat a já jsem mu ji hodem vyškubl. Lano se z části vymotalo a teď vlaje v proudu. Řvu na Hedviga, aby mi hodil svoji házečku. Ten ji cvaká k raftu, odjišťuje a háže. Bohužel natolik nepřesně, že celý pytlík končí ve válci. Další házečka v pytli. Máme poslední. Než mi ji ale stačí Pepa hodit, vidím Hedvigovu házečku kousek před sebou. Hrábnu po ní, nikde nevisí, super! Dobírám volně vlající lano a vší silou rvu raft ze spárů macaté obludy.

Pocity rafťáků:

Můj nejhorší pocit, když jsme rotovali ve válci, nebyl ani tak strach, ale naprostá bezmoc s touto situací něco udělat. Pádlování dopředu, do stran bylo marné (vystižněji řečeno bylo na hovno). Ano, čekání na pomoc, které nepřicházela, a naprostá bezmoc to byl nejsilnější negativní pocit v této situaci. Na druhou stranu jsem byl velice mile překvapen, že jsme všichni věděli, co máme dělat (nikdy jsme v takovéto situaci nebyli), nikdo nepanikařil a nezmatkoval.

...............až do osudného okamžiku plavba probíhala normálně (normálně = bohatýrsky jsme se řítili). Pak jsme vlítli do jezu s obrovským válcem. Chvíli jsme bojovali, ale voda byla silnější. Naskákali jsme na odvrácený válec raftu, kvůli stabilitě, nohama proti proudu. Přepadávající voda si nás ovšem několikrát hravě otočila, takže jsme museli vždy rychle skočit na druhý banán. Dělali jsme takové "flat spiny". V raftu na podlaze už nebylo místo, tak jsem si lehl na příčný banán - zádama a držel ho obkročmo nohama. Ostatní leželi na břiše. Když jsme byli relativně stabilizovaný, začalo se přemýšlet, co dál. Někoho napadlo, že bychom mohli doserfovat ke břehu. Po dlouhém a vyčerpávajícím pokusu jsme toho nechali, protože raft se nehnul ani o kousek. Tak se jenom čekalo (a pískalo) na pomoc ze břehu. Než jsme se jí dočkali, krátil jsem si dlouhou chvíli, spíš mi to připadalo jako věčnost, koukáním na valící se masu vody. Jednou si to přitáhlo jednu stranu, za chvilku druhou, pak nás to vyhodilo, abychom tam za chvilku byli znova. Už jsem přemýšlel, jak půjdem k "paní Chlastíkový", ale i k dalším rodičům vysvětlovat, proč se jejich syn nevrátil. Já jsem nějak - nevím jak - tušil, že to přežiju. Říkal jsem si: "Ty si tak blbej, že se ti nic stát nemůže." I když v jedné chvíli se raft dokonce postavil do vertikály a já jsem o své předtuše začal pochybovat. Chvilku jsme si s Chlastíkem prohlíželi dno, ale kluci to opět vyvážili. Pak přiběhli "záchranáři" hodili nám házečku, sice rozmotanou, ale nikde neuvázanou. Odepl jsem si teda opasek a hodil mojí. Moc se mi to nepovedlo, ale Honza pro ni šáhl a začal přitahovat. To byl pocit, držet se lana a cejtit, že raft jede ke břehu........................

Na strach moc času nebylo. Ze začátku, než letěla první házečka, člověk prostě jednal. Pak jsme o tu házečku ale přišli a v té chvíli mi hlavou začaly lítat myšlenky a pocity bleskovou rychlostí. Nejdřív hrůza při pohledu na oba letící konce házečky, pak chvilkový pocit zklamání, potom nerozhodnost, zda běžet půl kiláku zpět pro další házečku, volat vrtulník nebo doprdele, co dělat s holejma rukama. Pak letí z raftu kontejner s jinou házečkou a myšlenky zase ustupují jednání. Honza mi dává do ruky konec lana, omotávám ho okolo stromu. Pak je raft u břehu a velká úleva. Radost. Až k večeru a další dny se to člověku rozleží v hlavě a stále o tom přemýšlím a při pohledu na video se mi stále svírá žaludek.

Podle kamery zjišťujeme, že bojovali celých sedmnáct minut, než jsme je našli a vyprostili. Máme toho všichni dost. Ještě chvíli rozebíráme situaci, pak jedeme pro auta a stavíme tábor na krásném místečku přímo u řeky. Usínám dřív, ale kluci rozjíždějí pěknou pařbu. Proč taky ne, vždyť se podruhé narodili.

Na závěr bych chtěl říct, že jsme udělali pěknou blbost, protože jsme sjížděný úsek neprohlídli a předem neurčili bezpečné místo na zastavení. Příště to asi fakt prohlídnem, nechce se mi ztratit kámoše.

!! Pozn. redakce: záznam z boje ve válci můžete vidět na sobotním promítání 3. WW P !!

Honza z klubu Toužimský Čochtan