Začátek září díky upouštění přehrad nabízí rozličná vodácká potěšení na tocích mívajících vodu povětšinou jen po deštích nebo jarním tání. A tak naše banda zamířila na tradiční vypouštění VN Nýrsko v rámci ČPV Úhlava. Po průjezdu pročištěného a rychle tekoucího horního úseku s množstvím peřejí, kde nás překvapil jen přestavěný jez v Bystřici s jakýmsi kamenným cimbuřím ztěžujícím průjezd přes korunu a rybochodem připomínajícím fajnovou slalomku, pauzujeme u klobásy a pivka v Úborsku. Tam nás ještě láká kamarád Vlasta na převezení lodí k přehradě a repete horní, prý „atraktivnější“ části, protože dál je to zarostlé. Během toho, co mu kontrujeme, že to minule bylo v pohodě, nám nedochází, že toto léto bylo poněkud větrnější.

Za mírného deště vyrážíme z Úborska do Janovic známým úsekem proudící řeky v meandrech a dvěma jezy. Nic těžkého a ani záludného, ale jak poznáme, povodím dlouho nepročištěného. Na rozdíl od zimy, nebo jara, kdy jsou trávy polehané a břehy přehledné, má konec léta na malých tocích neopakovatelné kouzlo. Vzrostlá květena na březích a ostrůvcích v řece hraje všemožnými barvami. Větve stromů s listím různých barev a velikostí se naklánějí k vodní hladině a tu a tam tvoří přírodní zátarasy. Proč cestovat tisíce kilometrů, romantiku amazonského pralesa a iluzi evropských objevitelů horního toku jihoamerického veletoku jde zažít i za humny. Padlých stromů a zátarasů z náplav, podplouvání, podšoupávání a přenášení bylo dostatek. Zmíním jen pro překonání nejzajímavější.

První dotek pralesa se ukáže nad prvním jezem u Dubové Lhoty, ale zatím jde jen o lehké křovisko a pár naplavených klacků, které tu bylo i před lety. Nic náročného na projetí a hned poté sklouzáváme jez.

U první padlé vrby je už po dešti, sluníčko protrhává mraky. Kmen je naštěstí dost nad hladinou, a tak každý z bandy dle libosti a pružnosti těla volí buď podplutí s předklonem, nebo podtažení s procházkou v osvěžující vodě. Další strom je těsně pod hladinou, takže rozjezd, taran a po najetí a zastavení na kmeni začíná oblíbená přírazová metóda šup..šup..šup, která vybudí každou vodáckou bandu k smršti technických poznámek, rad a peprných komentů.

Sjíždíme druhý jez, slunko už pálí jak v létě a pro poslední 2km je iluze jihoamerického pralesa dokonalá. Stavíme před závalem v levotočivé zatáčce z několika padlých stromů nad sebou nad vodou. Zdá se, že půjde lodě obtáhnout po levém mocně zarostlém břehu džunglí z Netýkavek, trávy, kopřiv a tarasem z větví korun padlých stromů. Tak jako si kdysi španělští Conquistadoři probíjeli cestu pralesem, tak se teď kamarádi snaží pádly probít vegetací. Chybí už jen domorodí indiáni bránící své území foukáním jedovatých šipek. Naštěstí Aleš objevuje možný průjezd. Strom přímo u hladiny je u pravého břehu přeříznutý přesně na šířku lodě, takže po správném nájezdu sklonit pod horním stromem, škvírou projet a za ní ostře otočit doprava. Vyhneme se tak kořeni stromu rošťácky ukrytém ve vrbičce na břehu.

Zatáčka vpravo a opět nás vítají různě skloněné, či spadané stromky zasahující z pravého břehu do proudnice. Opět nastává kombinace manévrů složených z předklonů, záklonů, odstrkávání větví od hlav nebo nadzvedávání. A o kus níže řeku dělí dlouhý zarostlý ostrov na dvě ramena na koncích zapadaných stromy. Levá strana se nakonec jeví jako lepší varianta, na jejím konci strháváme padlý kmínek, a tak amazonské prodírání křovisky čeká jen na loď, co si vybrala cestu vpravo.

Jakkoliv se může úsek pod Úborskem zdát fádní, vždyť řek kroutících se v lukách je přehršel, nám Úhlava nabídla jedno z nejzábavnějších splutí. Tak příště od Bezděkova do Beňov a i s mačetou.

Martin Koudelka