Tohle psaní by se taky mohlo jmenovat „Jak jsem našel vodu“, abych trochu parafrázoval starého dobrého Otu Pavla. V březnu jsme se totiž s mojí manželkou nastěhovali do polabských rovin. Oba jsme v rámci osídlování neznámého kraje okamžitě začali pátrat, čím bychom si zdejší placku nějak zpříjemnili, hledat nějaká místa srdci a oku milá. Jediný kopec v okolí ("Kopec? Myslíš támhleten hrbol?" pravil posměšně jeden ze známých) s poetickým názvem „Pičhora“ se tak stal pravidelným cílem našich vycházek. Já jsem jednou při podvečerní siestě na WC míse listoval ve vodáckém průvodci, jestli by se tu náhodou nedala nalézt taky nějaká řeka, říčka, potok ... "A hele – kousek odtud teče spodek Vavřince," pravil jsem s nadšením ženě. "To si na podzim při vypouštění rybníka dojedeme až domů." Zatímco ona tuhle informaci přijala poměrně vlažně, neboť ji její první životní plavba vloni na Lužnici vůbec nenadchla ("taková nuda!"), já jsem od té doby sledoval tu strouhu při každém přejezdu mostu nad ní. Nevím, jestli znáte tuhle úchylku, kdy vám zrak pokaždé zkoumavě sjede k vodě, která je většinu roku beznadějně pod limitem sjízdnosti, co kdyby se stal nějakej zázrak a zrovna dneska to teklo ...? Po přečtení dobrýho článku na raftu cz. „Kvak okolo Pičhory“ - Honzo, diky za něj ! – jsme navíc okamžitě zorganizoval průzkumnou výpravu kolem toku z Radimi do Vrbčan, abych odhalil případná kritická místa. No, moc jich tam vidět nebylo. Někde doslova, protože se k potoku skrz houští nedalo dostat, ale procházka je to na zdejší poměry fakt příjemná. Největší případné vzrušo slibovala krátká kamenitá peřej kousek pod Vrbčany s okamžitě teoreticky vykoumaným průjezdem vlevo. A pak jez před Radimí.

Někdy v půlce června vodáckej pánbůh na pár dní otevřel stavidla a Vavřinec se pěkně rozvodnil. V pátek jsem pro sichr okamžitě dojel pro plastovku do práce a večer jsme šli na obhlídku. Milá strouha stoupla na 120 čísel a moc mile nevypadala. Moje nadšení bylo mocně umenšováno představou, kterak jsme omotáni kolem některého ze stromů, co se rázem staly součástí řečiště. Pod malým splavem v Dobřichově se vařil slušnej válec a se zastavením nad ním jsem si taky nějak nebyl jistej. Takže počkáme, snad bude voda klesat postupně a ne najednou. V neděli jsme si trasu plavby prošli ještě jednou pěšky. Vody už bylo očividně míň, ale ještě dost. V pondělí ráno jsem skočil do auta a jel k mostu. Jo, dneska je to tak akorát pro nás! Stav 70, jak jsem zpětně zjistil.

Startovní místo u mostu vedle plaňanského nádraží je dobré pro případný návrat vlakem. S pocity průzkumníků, kteří nevědí, jestli na ně za ohybem řeky nečíhají dvoumetrové vlny, smrtící válce nebo banda lidojedů (trochu přehnáním), jsme nasedali v mírném proudu. Po několika záběrech pádly jsme vpluli do zeleného šera, o němž píší klasici cestopisné literatury. Stromy nad námi svými korunami vytvářely střechu bránící přístupu slunečního svitu, hlinité břehy byly neprostupně lemovány houštinami kopřiv a roští, voda měla špinavě kakaovou barvu a k iluzi amazonské džungle chyběl jen vřískot nějakého toho papoucha nebo sykot anakondy. První padlý kmen bránící plavbě na sebe nenechal dlouho čekat. Po rozumném zamítnutí varianty přenášení kopřivovým hájem jsem nakonec vstoupil do vody, žena ulehla na dno a já ji i s lodí protlačil větvemi. Protože o pár metrů dál byl další spadlý strom, brodil jsem se odhodlaně vodou za člunem. Vody bylo ke kolenům, nad kolena: „Safra, nějak to stoupá, už mám mokrý k...e!“ Naštěstí měl i vzduch teplotu tropickou, počkali jsme na hezkej den, takže vlhkost oděvu a těla vůbec nevadila. Potok líně meandroval, plavbu navíc sem tam zpomalovaly další překážky, které jsme zdolávali se stále větší zručností. Jednou se dokonce objevila ukázková bobří hráz z naplavených větví.

No, když už se držím toho obrazu jihoamerické džungle, tak bobří asi ne, ale každopádně se po ní dalo s trochou balancování přejít a přetáhnout loď. Prostě - když má člověk duši romantika, nikam nespěchá a navíc je teplo, dá se první úsek jaksepatří užít. Pod Vrbčany houštiny kolem prořídly, překážek bylo méně, koryto se projasnilo a místy byl i hezký výhled na kamenité stráně kolem. Do výše zmiňované peřejky jsme bez prohlídky vjeli vlevo, tam kde byl teoretický průjezd. Za našeho stavu zůstal teoretickým, protože jsme okamžitě uvízli na šutru. Nejdřív jsem tedy ženu vyfotil ve vlnách, což se oproti jiným situacím dalo docela snadno realizovat, když jsme v nich stáli, že. Potom jsem ji mezi kameny prostrkal i s lodí, která sice povážlivě skřípěla, ale plast je holt plast.

Průjezd vlevo jsem odhalil i při prohlídce radimského jezu. Žena mezitím zůstala v lodi. Když potom jako první uviděla šikmý spád dolů, začala ječet, následně nás něco nakoplo zespodu, loď se rozkymácela, nabrali jsme značné množství vody a zůstali na boku ležet v mělčině pod jezem. Protože mi tohle polocvaknutí bylo záhadou, vytáhl jsem plavidlo ještě jednou nad jez a vjel do něj sólo. Proces s nakopnutím se opakoval, jen se mi ho podařilo ustát. Při bližší prohlídce jsem objevil příčinu, nějaký klacek zákeřně schovaný v proudu vody.

Dál už to dokonce trochu teklo. "Támhle je silniční most, je slyšet nějaký šumění, to je divný, a hele, voda padá někam dolů ..." Zabrzdil jsem nás rychle a stylově bleskovým zachycením větve nad vodou. Skoro jako v tom filmu Svatební cesta do Jiljí. Ještě chybělo, aby mi žena řekla: "Miláčku, ty máš naběhlé žíly!" Metr a půl vysoký skok přímo pod mostem zůstal ukrytý našim předešlým průzkumům. Vzhledem k tomu, že pod ním byl malý vejvar a neznámá hloubka, nechtělo se mi blbnout, a tak jsem z jeho hrany s řádným rozmachem poslal samotnou loď manželce, která složitě přelezla silnici a obešla nějaké baráky, aby se dostala dolů. Mimochodem, lidi, co jsme je občas míjeli, docela koukali. Asi tu moc plavidel k vidění nebývá. To jsem zvědav, jakou ve zdejších končinách budeme mít pověst.

Když jsme přelézali poslední padlý strom pod Dobřichovem, pozorovali nás ze břehu dva venkované shrabující seno. „Nechcete pomoct?“ ptala se paní starostlivě. "Ne, to je dobrý, paní, my v tom dneska máme praxi." Za chvíli jsme už kotvili u místa, které jsme si v pátek vyhlédli. Loď byla ukryta do vysoké trávy a my jsme se vydali přes hořčičné pole do Peček. Zvláštní pocit, dojít si tak pěšky z vody domů. Těch asi deset kilometrů plavby nám trvalo zhruba čtyři hodiny a tak si na podzim tuhle část odpustíme. Dny jsou už přeci jen krátké a užijeme si to zase kousek proti proudu. Ale myslím, že až pořádně zaprší a bude teplo, dáme si ten průjezd džunglí kousek od baráku znova. Moji ženu totiž právě na tomhle potoce voda začala bavit.

Václav