Pražákům bude tahle story připadat úsměvná. Ale my, co máme do Prahy 200 kilometrů a celý život dáváme přednost cestám na východ nebo na jih od našeho bydliště, jsme se ocitli ve vodách pro nás naprosto nových. Takže, jak to vypadalo, když přijeli Moraváci do velkoměsta?

Po cestách po Dunaji, Tisze a Mošoňském Dunaji jsme hledali další možnost, kde se svézt na našem Hadraplánu, a zrak nám padl na Vltavu. Nikoli na ten notoricky známý úsek z Vyššího Brodu do Boršova, ale níž pod České Budějovice. Náš hadrový skládací kajak už měl v roce 2010 ledacos za sebou a přenášení po suchu mu moc nesvědčilo. Rozhodli jsme se proto začít až v Týnu nad Vltavou, odkud se přes hráze vltavské kaskády dá většinou proplout plavebními komorami. Zjistili jsme si provozní hodiny, telefony na "komorníky“, počkali si na příznivou předpověď směru větru a vyrazili.

Plavba probíhala v pohodě až na to, že předpověď větru nevyšla a my to museli celé odpádlovat. Do komor jsme se dostali všude, někdy rovnou, někdy na zavolání, přes Orlík jsme se svezli lanovkou, pouze přes Slapy bylo nutné Hadraplán převézt na kolajdách. A tak jsme se jednoho podvečera přiblížili k Praze.

Netušili jsme, kam až se dá dojet a bezproblémově se utábořit, tak jsme skončili už u přívozu ve Vraném. Další den nás tedy čekal průjezd Prahou, a protože jsme tam nechtěli spát, tušili jsme, že nás čeká dlouhý den. Dopoledne jsme projeli kolem soutoku s Berounkou a přiblížili se k Modřanskému jezu. Ten se dá sjet vlevo retardérkou, přes ni ale vede lávka, a my máme na lodi stěžeň. Snažím se odměřit pádlem výšku průjezdu, je to tak tak, raději ho tedy sundáme. To je bohužel spojeno s nutným odvazováním a přivazováním plachet.

A na mě v tu chvíli přišla nutná potřeba, popadla jsem toaleťák a zmizela v blízkém křoví. Jarek mezitím nelenil, sjel šlajsnu, zastavil pod ní, bohužel na druhém břehu šlajsny, a začal přivazovat plachty. „Jak se za tebou dostanu?“ volám na něj a on, že mám doplavat. Tak jo, vlezla jsem do vody, v jedné ruce držím toaleťák nad hlavou a plavu. Proud se mnou smejkl, já strčila obě ruce do vody a od té doby jsme se museli utírat listím.

Už bylo před polednem, když jsme se přiblížili ke Štítkovskému jezu. Vlevo je plavební komora Praha Smíchov, ale nemůžeme najít místo, kde před ní zastavit. Tak se tam nešikovně motáme, až jsme se dostali za červené světlo a byli s velkým křikem vykázáni pryč. Ani zkroušená omluva nepomohla. Co teď? Prohlížíme možnosti: přetahovat Hadraplán vlevo do schodů, a pak ho z výšky spustit do výjezdu z plavební komory je nereálné, to bychom ho asi zlomili. Sjet šikmý jez by asi dopadlo stejně a navíc prodřením lodi. Propust ve středu je zahrazena, ani protější břeh nevypadá schůdně. Když vtom jsme si všimli malého turistického parníčku, který si to rychle šine kolem protějšího břehu, a před ním se otevírají vrata komory Mánes. Řešení je to sice jen poloviční, ale nasadili jsme závodní tempo a snažili se ho dohnat. Kdepak by se to podařilo, parníček zmizel za vraty, když jsme byli ještě v polovině řeky, a vrata se začala zavírat. My to ale nevzdali. Stihli jsme to snad mezi posledními dvěma metry, Scyla a Charybda za námi zaklaply a my se přikrčili v očekávání dalších nadávek. Místo toho slyšíme vrčení kamer a cvakání fotoaparátů, ten rok jsme se nejspíš dostali jako velká atrakce do celého světa.

Parníček vyjel z komory, opsal oblouk kolem Střeleckého ostrova a zase se vrací. My se ale potřebujeme dostat dál přes Staroměstský jez. Tady žádná plavební komora není, komora Praha-Smíchov vede kolem obou jezů. Šikmý jez je opět pro Hadraplán nesjízdný, břehy jsou ohrázované a propust ve středu je zahrazena. Vypadá to, že to ale bude nejschůdnější cesta. Zajíždíme dovnitř zahrazené propusti a šplháme na vysoké kozy. Pak musíme protlačit loď kolem dřevěných ledolamů a spustit ji zvnějšku kolem kozy. A na opačné straně se nenechat strhnout do Vltavy. I sestup zpátky do lodi je obtížný, koza je vespod nejmíň dva metry nad vodou. A celou dobu přitom koukáme na Karlův most a davy turistů na něm. A oni na nás. Tak do Smíchovské komory jsme nesměli, ale že tady před zraky turistů šaškujeme na kozách pod nejnavštěvovanější pražskou památkou, to nikomu nevadí.

Komoru Štvanice u Helmovského jezu projíždíme už odpoledne a pomalu začínáme mít strach, že průjezd Prahou do večera nestihneme. Rychle jsme pojedli jen z vlastních zásob a spěcháme k poslední plavební komoře Podbaba, která je na konci Císařského ostrova.

Chtěli jsme se vyhnout zdymadlu a slalomovému kanálu Trója (do té doby jsme si neuměli představit, že slalomový kanál nemusí zabrat celou šíři řeky), ale nebyla to dobrá volba. Plavební kanál Trója je rovný a nekonečný a čas neúprosně běží. Ke komoře jsme dorazili za pět minut pět, v pět se tu končí a už tu nikdo nebyl. Zklamaně obcházíme okolí a zjišťujeme, že tudy loď ani nepřeneseme. Museli jsme se vrátit do poloviny Císařského ostrova a loď přenést tam. Uprostřed přenášky na nás naštěstí čekala hospoda, kde jsme svlažili vyprahlá hrdla. A když jsme potom zase nasedli do lodě, už se šeřilo a nám se nikam nechtělo a co nejdřív jsme se utábořili. Bylo to hned na konci Císařského ostrova, za malou terénní vlnou. Postavili jsme stan, snědli večeři a zalehli.

Z tvrdého spánku nás o půlnoci probralo třepání stanem. A znova. Rozmrzele jsem vykoukla ven a tam stál porybný, „komorník“ z Podbaby. Uviděl nás z loďky, když se vracel z ryb, a tuze se mu tu nelíbíme. Na území hlavního města Prahy se tábořit nesmí, máme odtud vypadnout. Zkoušeli jsme smlouvat, ale byl neoblomný. Nezbylo než se rozespalí za svitu čelovek sbalit, naložit Hadraplán a vyrazit dál.

V černočerné tmě nic nevidíme, ani slabá čelovka moc nepomáhá. A tak jsme hned po vyplutí vrazili do bóje označující plavební dráhu. Držíme se pak raději uprostřed řeky, ale odtam zas těžko uvidíme nějaké vhodné tábořiště na břehu. Několikrát jsme přistáli, ale hledání je marné, buď jsme kousek od baráků, nebo je břeh rozrytý ještě po povodni z roku 2002. A tak jsme dopluli až do Roztok, tam si postavili stan na betonu před jakousi fabrikou a doufáme, že nespustí stroje hned v šest ráno. Byl to doopravdy dlouhý den a potřebujeme se vyspat.

Slávka