Do zájezdu klubu Larse Heletága do Bosny zbývají dva týdny. Novinám (červen 2014) právě dominují palcové titulky o tom, jak kolem Sarajeva plavou miny, Bosnu i její kamarádku Hercegovinu pustoší povodně biblických rozměrů. Posílám Bosákovi troufalý email s dotazem, jestli fakt jedem.

Na silnici podél Vrbasu si povodně zařádily, nicméně už je pro osobní auta otevřená, takže přes Jajce a Bugojno pokračujeme na naši první řeku – Neretvu.

Vodáci, plaťte. A kajakáři dvakrát tolik.

Vyjíždíme na nasedačku u Neretvy zvanou Glavatičevo. Tady už na nás čeká auto s pohotovým rybářem, který nás nejprve sleduje a v okamžiku, kdy sundáme kajaky ze střechy, se vypotácí s anglicko-srbskou tabulkou, ve které se praví, že jeho rybářský klub na základě asi tak 15 paragrafů vybírá peníze za splutí, a to navíc dost kuriózním způsobem. Za kanoe i za kajak rovných 10 EUR, takže kajakáři tu platí dvakrát víc, než vzducholidi na vzducholodi. Za raft bez ohledu na počet splouvačů si potom místní rybáři účtují 40 EUR. Kdo nezaplatí, toho, dle poznámky na lístečku, bude dole odchytávat policie.

Jenže to bychom sebou nesměli mít Romána, který nasadil svůj balkánský akcent, řekl pár vět, dal chlapíkovi české pivo a ten se jal telefonovat. Jak se totiž ukázalo večer, rybářův šéf je Románův výborný kamarád a parťák a šéf místního raftklubu. Předem ale upozorňuji – ostatní vodáky placení nemine, dole ve vesnici mají rybáři práskače a jakmile projede auto vodáků, dostávají echo a jedou na nasedačku. Proklouznutí touhle rybářskou sítí se rovná téměř zázraku.

Neretva je krásná trojková řeka s tekoucími voleji mezi peřejemi. Cestou potkáváme pár zúžení s velkými vlnami a na konci hezké esíčko, kde Jíťa připravila první krysící vložku výpravy. Za naší vody (a nebylo jí málo) WW I – WW III, míst, která jsou podle kilometráže WW IV, jsem si nevšiml a peřej “Ďáblův skok” jsme minuli celkem bez povšimnutí. Dohromady jsme napádlovali něco málo přes 20 km a už končíme vlevo na začátku městečka Konjic.

“Bosanská letva”

Večírek se slušně rozjíždí, a když se brzy objevuje i rybář, co nás chtěl odpoledne odlehčit o pár desítek EUR, začíná být jasno, že Mojo, u kterého na Boračko jezero večírkujeme, je bos celé oblasti. Vysvětluje, že si Neretvu od úřadů pronajal (!) a že výběr je prý legální. Učíme se srbochorvatsky a Bosák získává od místních novou přezdívku Bosanská Letva, když se se slovy “já atlet” vrhá přes imaginární laťku ve snaze rozšířit si svoji slovanskou slovní zásobu.

Ráno směřujeme od Boračko jezera směrem na černohorské hranice přes Kalinovik. Čím víc minových polí kolem, tím méně je asfaltu. V údolí teče kaňon horní Neretvy, téměř neježděný – WW IV-V, prý spousta nesjízdných míst. Třeba příště. Po zpevněných cestách jedeme cca tři hodiny. Perličkou je provizorní most, který je opřený o zbytek starého mostu, co za války vyletěl do vzduchu. Před obcí Foča se cesta klikatí podél potoku Bystrica, který má vodu! Jakmile potok na dolním toku opustí nepřístupnou soutěsku, spouštíme (přes bývalou skládku) lodě po házečkách a pádlujeme až na soutok s Drinou. Nejdřív moc hezké technické WW III, pak trochu nutného voleje, a nakonec před soutokem opět pár km WW II. Dobře, že jsme to stihli, cestou zpátky už byla řeka suchá. A navíc špinavá, protože důl na horním toku jednou týdně vypouští do řeky bordel.

Hospoda u Larse Heletága?

Hledáme nocleh podél Bystrice. Nejdřív zakotvujeme ve vesnici Kúta kus nad Foče u tenisového kurtu (je to vidět ze silnice a s majitelem se dá domluvit), když v tom si nás všímá auto se slovenskou SPZ. Z něj vystupují Dadan, který před 20 lety odešel na Slovensko se svojí slovenskou manželkou Adrianou. Vloni se shodli, že je Slovensko nebaví a tak se i s dcerou přestěhovali do Bosny. Chtějí tu prý otevřít hospodu, tak lobujeme za její název: Restauraci u Larse Heletága a slibujeme, že v ní budeme pravidelně aktualizovat oddílovou nástěnku, pořádat valné hromady a zakládat balkánské odbočky našeho klubu. Jednání o Larsově franšíze v Bosně ovšem pokračovalo až za týden při zpáteční cestě, protože přichází narychlo pozvání do Černé Hory na kytarový večírek s Radúzou, takže balíme a padáme vstříc hranici ve Ščepan Polje. Celníci si dřív než o pasy řeknou o české pivo a pouští přes hranici. Večírek je naštěstí hned v hospodě za hranicí, po domluvě s majitelem se tu dá přespat.

Bosáku, trhej!

Ráno znovu prší. Tara teče po hranici, opouštíme tedy Černou Horu, ale do Bosny nevjíždíme a pokračujeme proti proudu řeky po jejím levém břehu po zpevněné cestě do kempu Brštanovica. Sjezd dolů je mimořádně špatný, ostatním výpravám doporučuji nezahýbat na Brštanovicu a jet ještě o kilometr dál, kde je k řece mnohem lepší cesta. Připravte si také po jednom EURu za každý trup za vjezd do národního parku.

První krysa je doma!

Bosák odveze dodávku dolů a vrací se na své pekelné motorové koloběžce, kterou po vzoru jugoslávských partyzánů ukrývá v lese. Velké vlny WW III, řeka má slušný tah hlavně v zatáčkách, no a taky opět nadprůměrnou vodu. Občas žumpa, občas válec, kterému se dá vyhnout. Stačí koukat. A kdo nekouká, nedobrovolně surfuje. Já osobně si zasurfoval moc pěkně, navíc jsem do válce dostal i Alana, který si to v dobré víře hasil za mnou. Válec se mění v soukromou vířivku. Po chvíli mě přeci jen obrací, pokusy o zvedání zcela marné, voda nenese a nedaří se mi ani protlačit pádlo k hladině. Kyslík došel, není čas na hrdinství, jdu ven. Na světě je moje první říční krysa, jůchů! Tara se tak pro mě na chvíli mění spíš v padesátku v Podolí, nicméně se s pomocí kluků dostávám na břeh, kajak odloven, pádlo mám, takže jedeme dál. Celý úsek má cca 15 km a má odshora mírně „lehknoucí tendenci“, takže zhruba v polovině si k WW III můžete přidat malé, opravdu malé minus.

Vrbnicu nesmíte vynechat....pokud přijedete v zimě.

Z Tary jedeme na jeden z tajných tipů, o kterých nikdo nic moc neví, a to říčku Vrbnica, co se vtéká do Pivské přehrady. Jdeme na průzkum. Roberta Kazíka na Vrbnici lákali černohorští rafťáci, že se prý nebude nudit. Realita? Totálně zarostlá vrbičkárna se značným spádem, stromy a keře těsně nad hladinou. Naprosto nepřehledné a tak nechápu, jak tohle mohl někdy někdo jet. Nejel. Podle místních tu nikdy žádní vodáci nebyli. Jediná možnost je prý v zimě, kdy je přehrada poloprázdná a objeví se až tři kilometry řeky jinak zatopené, kde vrbičky nepotkáte. Takže dobrý tip, jedete-li v lednu.

Libor „Líba“ Procházka, kajakářský klub Larse Heletága