Vracíme se podél přehrady na dolní Pivu. Ta je většinou úplně suchá a sveze se na ní jen ten, kdo chytí vodu z elektrárny. Ta má svoje šéfy v městečku Plužine, kde by každý den měli mít v 10:00 rozpis pouštění vody.

Dozvídáme se, že právě otvírají turbíny, ale jak dlouho voda poteče nechtějí slibovat. Mažeme k hrázi, do hydra a s kajaky to smažíme dolů do kaňonu. Vody je opravdu hodně, hulákají minimálně přes dvě turbíny, cca 60-80 kubíků za vteřinu.

Řeka je hrozně studená. Hrozně. Taky hrozně čistá. Rychlá a široká, takže traverz na druhou stranu dá zabrat. Nic podobného jsem do té doby nejel, spousta karfiolů, proudy jsou nečitelné, do kajaku voda naráží zcela nepravidelně, vracáky silně pulzují. Hrdost mi sice nedovolí přiznat, že jsem první dva tři kilometry byl ve své malé Inazoně slušně vybátý, nicméně to, že jsem byl pořád ve střehu, to asi klidně přiznat můžu.

Autobusový efekt? Po Pivě už rozumím

Taky jsem začal plně rozumět pojmu autobusový efekt. Malá vlnka z mostu (200 výškových metrů) je ve skutečnosti více než dvoumetrový vlnoválec. Mám respekt. Je v pravotočivé zatáčce před mostem a dá se ošidit vpravo, čehož s díky využívám. Následuje pár technických pasáží, pak výrazně zúžené místo, které sice při prohlížení vypadá snadno, ale díky karfiolům si voda s kajaky dělá, co chce a dva kajaky to žene do jeskyní po proudu. Nakonec ale karfioly prohrávají a kluci se znovu objevují v hlavním proudu. Podobná nečitelná místa stála na Pivě dvě krysy Míru. Za chvíli, po necelých 20 km končíme na soutoku s Drinou vpravo u nové hospody.

Summa sumárum? Asi nejhezčí řeka, co jsem zatím jel, vodnatá a hodně zábavná WW III – IV (podle toho, co všechno tam člověk vymete).

Soudruzi a soudružky, kamp Omladina

Jelikož druhý den máme v plánu Sutjesku, spíme v Bosně na nasedačce – kamp Omladina v NP Sutjeska. Nejde o nic menšího, než komunistický komplex hotelů a ubytoven s největším bazénem v Evropě. Po socialistické rekreaci v poslední době nebyla zrovna velká poptávka, areál proto zpustl, místní se ale snaží dát to trochu dohromady.

Další den vyrážíme na zmíněnou Sutjesku. Na začátku moc vody nemá, pak se ale zužuje a na technické průjezdy mezi kameny a sem tam i stromem je to akorát. Za současné vody odhaduji na WW II+. Pokračujeme ještě cca 8 km po Drině, kde jsou velké vlny a dá se serfovat. První možné vysedací místo na Drině je přítok po levé straně, kde se po cca 50 metrech dostanete k zahradní restauraci u silnice. Pokud pojedete proti proudu Driny autem, určitě na ni narazíte.

Horní Ceotina – perla zájezdu?

V zásadě asi WW II-III, hlásí poznámka na mapě. Tak jo, jedeme, vody má víc než dost. Učitelka ruštiny, kterou potkáváme kus od mešity, kde chceme končit, nám radí kudy dál. Uklidňuje nás, kdysi už tu prý nějaké vodáky viděla. V plánu je úsek asi 10 kilometrů, nicméně díky mimořádně špatným cestám a nejasným odbočkám jedeme krokem a po hodině na hřebeni raději bivakujeme u opuštěné lovecké chaty. Ráno pokračujeme a po další hodině dorážíme na louku v neexistující osadě Vikoč. Řeka je dobrou hodinu jedničková nuda, která sice teče v hezkém kaňonu, ale pořád je to jen WW I. Už jsme skoro na konci, když v dálce něco zašumí.

„Furt nic a vono je z toho takový Lipno!“

Prohlížíme zablokované místo, válec, máme velkou vodu, takže to valí a vpravo cení zuby velký sifon. Zatímco přemýšlíme, jestli by to šlo a Martin s Tomem už mají dávno vybranou lajnu. Románo vylézá na skálu a volá, že dál nic moc. Prohlížení díky zarostlým břehům jde dál dost těžko, nicméně hádáme na dálku další sifon, stromy v nepřehledném korytě za současné obtížnosti určitě WW IV, spíš plus než minus, a je rozhodnuto. Vytahujeme lodě na házečkách nahoru a cca 400 metrů přenášíme, za což se nám všem, co jsme byli na Ceotině, místní fauna či flora odměňuje různě barevnou a každopádně skutečně poctivou vyrážkou.

Autobusový efekt podruhé? Opět Piva. Opět zrada.

Loučíme se s Černohorkou Bosou, která nás ubytovala u sebe na dvorku ve vesnici Mratinje u přehrady Piva a jedeme znovu kolem (tentokrát suché) Pivy. Znovu koukáme z výšky cca 200 metrů. Ona tam nějaká voda přeci jen je. Sice to nebude hukot, ale přeci to nějak jít musí. Ze silnice to teď tak vypadá, takže znovu do hydra, znovu dolů do kaňonu. Jenže ouha.

Není tu vůbec nic, člověk by tu snad nenabral dost vody ani čaj. Vzdáváme to po 200 metrech a vracíme se k autu nahoru kaňonem, lodě na ramenou. Takže pokud elektrárna nejede, ani o Pivě neuvažujte. Namísto Pivy jsme spláchli Taru, která měla sice méně vody, paradoxně ale mnohem výživnější vlny. A potkáváme po týdnu první vodáky – slunce praží, takže mineme pár místních komerčních raftů.

Hospoda u Lárse He

Dadan s Adrianou splnili slovo, sehnali prase, pivo a pozvali nás do svého nového domu ve vesnici Kúta (uvádím proto, že všechny české vodáky tu rádi uvítají znovu a ve vesnici se na Dadana doptáte). Rozhazujeme po zahradě hydro a vrháme se na čuníka. Dadan mezitím popisuje, jak trojkovou Taru jezdili jako kluci na pneumatice (včetně těch, co neuměli plavat). Slušné, naše kurzy záchrany, neopreny a vesty proti tomu hadr. A taky nám prozrazuje, že zatímco „Heletág“ je na název hospody dlouhé, jméno „Lars He“ se na štít vejde. Takže jestli pojede do Foče podél potoku Bystrica, vyhlížejte Larsovu hospodu po pravé straně!

Vyplavená Krivaja – špatná volba

Ráno se loučíme a přes Sarajevo jedeme na Krivaju, kterou se ovšem na rozdíl od předchozích řek povodně prohnaly slušně. Slibovaná technická trojka se moc nekoná, kromě tří technických míst jde o tekoucí, docela špinavý volej. Odpadky kolem ani igelitové pytlíky z toho moc pěknou krajinovku nedělají, takže nám stačí cca 6 kilometrů, balíme se a mizíme do Chorvatska na louku u horní Mrežnice, kterou máme v plánu na neděli.

Mrežnica - želvy a vodopády

Horní úsek nabízí na pár kilometrech poměrně hodně muziky. Začíná se dvojskokem, který má dohromady cca 5 metrů, pokračuje to 10 metrovým vodopádem (6 metrů slide a tak 3-4 metry skok do propěněné vody). Skok je čistý, jen pozor na jeskyni vlevo, kudy teče většina řeky, která se ztrácí v sifonu nad vodopádem a dole vytváří leccos, jen ne klidnou hladinu, takže se pod vodopádem nezdržujte a mazejte po dopadu hned ven! Potkáváme pár menších skoků a taky želvy. Skoro na konci úseku jsou dva dvoumetrové skoky těsně za sebou. Druhý, zvaný požerák, se dá za naší vody čistě skočit po obou stranách. Balíme, opatřujeme Mrežnicu novou larsení samolepkou a dáváme Balkánu sbohem, tedy spíš brzy naviděnou.

Mazejte do Bosny!

Opravdu, neváhejte. Seberte se, naložte kajak, hydro, hodně piva na úplatky celníkům a jeďte do Bosny. Zážitky budete vstřebávat tak dlouho, že vám vystačí do další dovolené.

Libor Procházka Libor „Líba“ Procházka, kajakářský klub Larse Heletága