Letos bylo pro sucho zrušeno hodně akcí, a tak došlo na úvahy o sjetí Bečvárky. Na ní jsem ještě nebyl, páč tak krátký tok vzdálený 130 km ode mě je hodně velký nepoměr jízdy autem a v lodi.

Celé to vyprovokoval syn, když si všiml pozvánky na mém emailu. Pak se ozval Fricík, že by se přidal do auta a já začal uvažovat. Manželka naše nadšení nesdílela a marně se snažila přijít na to, kde je těch 50% po ní zděděných v našem synovi.

Nakonec jsme ale vyrazili. V 10 hodin už čučíme z mostku na úvodní skok do vody. Syn to zhodnotil, že na YouTube to vypadalo menší a vydal se přes protesty pořadatelů pošlapat vzácnou květenu pod mostek nástupem ze břehu. Já si půjčil Fricíkovo Kursk, který má alespoň jakž-takž klečení. Sedím na rampě a lituju. Nevzdám to a nechávám se odstrčit z rampy vstříc černým vodám Bečvárky. Po krátkém letu přichází náraz, který ruší můj záklon a já letím dopředu. V klečení se však udržím a po nárazu obličeje o vodu v lodi zůstávám. Po snaze dostat bahnitou vodu ze svých útrob vysedám slavnostně na břeh.

Zhlédnu pár více či méně úspěšných pokusů kajakářů a začnu pošilhávat po svém Sambítku. Tahle má loďka je laděná hodně turisticky bez kleků natož nějakých kurtů. „Nu což,“ říkám si, „když už jsem přijel takovou dálku.“ Skok je stejný až do nárazu na hladinu, kdy se není o co zastavit a já přelítávám přes příď. Krysím. Zkouším ještě opravnou jízdou, ale tentokrát mě poslal někdo cizí úplně po špičce a ze skoku se stal volný pád proti vodní hladině. Takovýho placáka obličejem jsem ještě nezažil. Brní mě ret a pokusy vzdávám.

Vyrážíme do meandrů v pěkné podzimní krajině, kde zkouším vyfotit něco z té krásy. Moc se to nedaří, páč vracáků pro 3,5 m dlouhou loď není moc. Zajet do vracáků z rychlého proudu se ještě daří, ale výjezd už je horší a pomalu se točící příď se několikrát zareje do protějšího břehu. Nakonec nacházím nový způsob kontra pádlováním se zádí zapíchnutou do břehu a špici nechané proudu, aby ji otočil.

Následují náročnější pasáže s výrazným kličkováním v rychlém proudu, ale najednou zůstávám zaseknutý o borty v nejužším místě. Mylně jsem se domníval, že na Bečvárku se podle propozic nebere debl kvůli délce. Je to paradoxně šířka mé turistické lodě, na které jsem ztroskotal. Po náklonu na hranu se uvolňuji a už si to svištím do cíle. Pod mostem s Malou Toušickou se koná další taškařice se skokem. Tentokrát však o dost drsnějším. Nechci si rozbít nos, proto tahám loď k silnici a druhé jízdě. Někteří pokračují až do Mlékovického rybníka, kde už není prořezáno a o přenášky není nouze. Nakonec prej ještě přišel bonbonek na rybníku ve formě podhrabávání se tunelem kopřiv.

Při druhé jízdě se nechávám ještě vyprovokovat k opětovnému skoku na Kursku na video, ale čelíčko helmou o přední palubu mě upozorňuje, abych těch blbostí už nechal.

Závěrem bych chtěl zmínit, že ta dálka za to stála a já jsem bohatší o nové zážitky na vodě a nadšený z perfektní akce. Více fotografií je na zralok.estranky.cz.

Žralok