„Když první tání cestu sněhu zkříží a nad ledem se voda objeví..“ Pak se plíží nejen voňavá zem, ale i probuzený vodák. A to konkrétně ke skříni s hydrem. Plíží se opatrně a v obavách. Nejen proto, co na něj ze skříně po zimě vybafne, ale i s touhou se vyhnout staré… a nelibé písničce o bláznech, nerozumu a zastydlé pubertě. Jakoby nerozum, riskování a nerozvážnost měli pro sebe vyhrazeny jen mlaďoši! Kdepak, na blbost máme právo v každém věku! Správný vodák ví svoje – spolu s Čárou a Ušounem má potřebu vyrazit i on. A navíc jezdit na vodu, když taje sníh – to není hloupost, ale nutnost! Aspoň tedy, pokud jste potokáři, a chcete zobat takové třešničky jako je Bojovský potok. Tyhle „kvaky“ opravdu nedávají mnoho jiných příležitostí.

A tak jsme se ocitli onoho krásného sobotního rána v Měchenicích, v zátoce přehrady Vraný, kde, jak lakonicky konstatoval přihlížející domorodec, se ještě předevčírem hrál hokej. Nicméně, ztracené puky, krev, prohry i vítězství už zmizely pod hladinou, a korytem se valily odhadem slušné čtyři kubíky. Žádná povodeň a ani žádné soupeření. S vodou se perou nemoudří majitelé nemovitých statků, ale vodák si s vodou zpívá. A Bojovský potok na rozezpívání jistě postačí…

Bojovský potok je přítokem Vltavy, teče od Mníšku pod Brdy a vlévá se do Vltavy v Měchenicích. Sjízdný je určitě od Čísovic, odkud je do ústí devět a půl kilometru. Tenhle potok není žádný lenoch, ostatně jako žádný přítok vltavského kaňonu nad Prahou. Od Čísovic do Bojova dosahuje na deset promile, od Spáleného mlýnu na konci Bojova se údolí ještě sklopí a spád se na posledních asi pět kilometrů dostává na horských sedmnáct promile. Potok dosahuje slušné WW II s jednou trojkovou kaskádou – právě u bývalého Spáleného mlýna v Bojově. Od Čísovic je bohužel koryto plné lávek, které dělají plavbu hodně pomalou. Lávek je určitě několik desítek, a bývají velmi nízko. Koryto navíc často mizí mezi ploty na soukromých pozemcích se svislými stěnami, z kterých trčí výmluvné kanalizační výpusti. Ecce homo!

Takže zastavit se mnohdy nedá. Prohlížení některých míst je nemožné. A tak jsme několikrát volili raději přetahování po sněhu kolem zahrádek, než jízdu do nepřehledné a neprohlédnutelné zatáčky v korytě se svislými stěnami. V jednom místě nás navíc málem přejeli čtyřkolkáři. Byl jsem tak konsternován, že jsem ani moc nenadával. Představa, jak někomu vysvětluji, že mě přejela na lodi motorka ve vodě plné sněhu, mě fascinovala. Ecce homo!

Díky častému přerušování, focení i prohlížení je celá plavba od Čísovic záležitostí téměř na čtyři hodiny. Skoro nikdy to neříkám, ale tady bych opravdu doporučil plavbu až od Bojova, odkud potok opouští civilizaci a noří se do krásného skalnatého údolí. Na posledních necelých pěti kilometrech se voda snaží vynahradit vodákům i to, co sama nezpůsobila. Už jen trojková kaskáda u mlýna je kvalitním adrenalinovým požitkem. Je dobře prohlédnutelná, dá se k ní dojet i autem.

Její sjízdnost hodně záleží na množství vody, koryto je dost zablokované balvany, skalami a větvemi smrků. Nicméně optimální proudnice je docela rovná a nakonec to při našem vodním stavu tak hrozné nebylo. Skalnaté údolí, kudy nevede silnice, jen koleje lokálky, nahrazuje všechno to utrpení s lávkami.

Peřeje, prahy, mělčiny, i místa přirozeně zablokovaná – příroda opravdu nikdy nevytvoří tolik a tak hodně nebezpečných pastí jako člověk. Občasné chaty a trempské kempy neruší, spíš naopak zvyšují romantiku údolí, které patřilo k prvním cílům trampského poválečného hnutí. Až příliš krátký je tenhle kousek divočiny na hranicích Prahy. Za chvíli už jsme v Měchenicích, kde čekají další navigační zdi, pár nízkých a sjízdných stupňů a pochopitelně i další lávky. A také další bizardní setkání s člověkem. Balíme zvolna své drkotající zuby i zbytky těl (už nejsme nejmladší) do suchých obalů a obvyklé, poněkud vytřeštěné pohledy a komentáře kolemjdoucích nás moc nevzrušují. Ale najednou zazní to naše „ahoj“ a já slyším hlavně ten trochu závistivý tón, který neomylně prozradí vodáka, toho času na suchu. Zajiskří to pochopením, a za chvíli si už třeme nosy na znamení přátelství. Tomáš Boleslavský je vodák, na kterého by si měl pamatovat každý majitel Daggera. A když si na závěr našeho krátkého a vzájemnou náklonností naplněného setkání odvážím zbrusu novou špricku, kterou jsem dostal darem, nezbývá mi, než kroutit hlavou a opakovat znovu: „Ecce, homo!“

šakal