Je neděle brzy ráno a mně zvoní budík. Stejně už nespím, páč mám cestovní horečku, a tak po tmě vyrážím z jižních Čech na vyhlášenou pražskou stoku. Cesta probíhá v pohodě a ani neobracím auto na střechu s následným zbabělým vykrysením bočním okénkem, jako při svém posledním trotlovském počinu loni na jaře cestou na Čeňkárnu.

Na náplavce u vyústění Botiče do Vltavy jsem první a tak dávám pokec s Henrym, který tam vyvěšuje svou reklamu na zábradlí. Přijíždí zbytek osazenstva a jdeme vzbudit spáče do klubu Válec. Byla to tam po včerejší válcující párty samá mrtvola, ale stejně nakonec dávali na vodu dřív, než my.

Když už konečně platíme splutí a necháme si vydezinfikovat dutiny, je okolo dav různorodých vodáků. Máme zpoždění, dávám klobásku, fotím pár snímků, sleduji destrukci několika pádel, pár krys, narážení helmou do roury a už skáču do Kursku nad rourou. Čekám na volný průjezd, ale přede mnou se v rouře zasekává otevřená deblovka. Chvíli jim trvá, než ji uvolní ze spárů proudu. „ To je samý zdržování,“ v duchu nadávám. No kóóónečně! A tak rychle na to.

Jenže jedu moc vpravo a zadrhávám o kozu nájezdu do trubky. Kursk se naklápí a jeho špička prudce uskakuje vlevo… rána BUM… a už vím, co tu dělali ti „trotlové“ přede mnou.

Naštěstí se rychle dostávám ze zaklíněné lodi a hned za mnou vystřeluje nafukovací vak. Pokouším se Kursk vyprostit, ale pod tíhou proudu je jak zalitý v betonu. Skrz vodu pozoruji rozšklebený límec a v duchu se s ním loučím. Naštěstí na pomoc přispěchali kamarádi. Po několika neúspěšných pokusech a za pomoci házeček je loď konečně uvolněna a odjíždí trubkou. Odvíjející se házečka ještě karabinou třepne přihlížejícího a už mizí za lodí v díře.

Jdu pro ni, lovím a kontroluji škody. Kursk je asi opravdu nesmrtelnej. Jen pár prasklin, voda v čerpadle a píchlej vak. Dopadlo to lépe, než si zasloužím.

Michal, nepoučen sledováním nezdarů, vyráží s Barakou zkusit trubku. V nájezdu horlivě manévruje a nestíhá sklopit pádlo. Zaráží ho napříč trubky a už na něm visí za pás. Z roury mu čouhá jen zadek. Skáču za ním a ptám se, jestli je v pohodě. S pádlem nejde hnout, čím dál víc se ohýbá, a tak říkám, že je za chvíli volnej. Jen co to dořeknu, praská hruška pádla a Michal/pádler mizí v rouře. A nejen on… Proud vody mě strhává za ním a jedu rouru po zadku. Celkem fofr.

Dole se kamarádi upřímně baví na můj účet, ale já se svým výstupem ještě nekončím. Dáváme na vodu a volím tradičně Alpský styl. Jenže při pokusu nasednout nahoře na břehu se mi nečekaně rozjíždí loď pod nohama, a než stačím zakleknout a najít pádlo, plavu opět.

Ostatní se nemohou dočkat, co předvedu příště. Myslím, že toho už bylo opravdu dost, a tak předávám smůlu dál. Např. nešťastníkům a jejich roztrženým raftům z pokusu sjet jez s trčícíma traverzama.

Ani později není nuda. Sledujeme kluka, co evidentně klečí v C1 Špuntovi poprvé, a krysí v každé druhé zatáčce. Obdivuji jeho otužilost, když se mu zimou třese zadnice v plavkách.

Na Marcele a dalších stupních se koná obvyklá zábava. Jen příjezd dvou Pálav na Grébovku bokem a vyskočením vždy poloviny posádky z lodi těsně nad hranou stupně vybočuje z obvyklých taškařic.

Tenhle Botič musel stát hodně materiálu, ale snad se nikomu nic vážného nestalo, i když někteří byli namazaní, že nemohli sami ani stát na nohou.

Jo a letos byl jinak Botič super a ani tolik nesmrděl. Více fotek je na www.zralok.estranky.cz.

Žralok