Správně by asi celý název měl znít: „Když zasloužilí otcové od rodin v zimě nevědí, co dělat roupama, vydají se na Černou struhu.“ Ale pochopitelně mi to přišlo moc dlouhé, i když významově přesnější. Aby nedošlo k nedorozumění, nejedná se o nákazu cizopasníky, nýbrž o obrazné rčení vyjadřující určitý stav neklidu, puzení či mámivé touhy v situacích, kdy pro to zdánlivě není žádný rozumný důvod. Během zimního půstu jej často důvěrně zažívají vodáci, kterým nestačí vyrazit jednou za rok na některou z provařených letních řek. Výprava na labskou Černou struhu nabízí možnost, jak trochu zklidnit jejich tělo i duši. Protože má uvedený tok dosti lenivý charakter, užijí si na něm pohodové odpoledne spíše léty zklidnění tatíci nebo jejich dorůstající potomci, kteří k radosti za každou cenu ještě nepotřebují zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi.

Černá struha je labským ramenem, které z hlavního veletoku odbočuje vlevo nad jezem ve Veletově (Labe r.k. 91,8). Protéká Starým Kolínem a po asi šesti kilometrech se (posíleno Klejnárkou) vrací do Labe. V kilometráži ji najdete jako „strouhu“, na mapách ve zkrácené verzi. Jak jsem zjistil, používal se obojí terminus technicus v mlynářském žargonu pro označení náhonu. Kromě toho zde možná existují další historické souvislosti, protože ve druhé polovině 16. století byla vybudována od Starého Kolína až po Kaňk soustava „vodních struh k plavení dříví, trámů a dřevěného uhlí pro potřeby Kutné Hory. Zbytky těchto struh jsou dodnes patrné a nazývají se „šifovky“.

Optimální přístup k Černé struze je z Veletova na pravém labském břehu. Zkusili jsme se s auty probojovat nad místní mohutný jez, abychom mohli zahájit plavbu bez vystupování. Ale objet bahnitou cestou budovou Povodí se ukázalo být natolik komplikované, že jsme nakonec raději přepluli řeku pod jezem a pěšmo odtáhli lodě k začátku odbočujícího ramene. Zábrany ho oddělují od řeky, vystupování by nás tedy neminulo tak jako tak.

Když jsme nasedali, přišel nás nějaký laskavý chatař varovat před rizikem popadaných stromů po nedávné větrné smršti. Netušil, že má před sebou vesměs ostřílené potokáře přivyklé těžšímu kalibru, než je poklidně plynoucí voda v korytě šíře deset metrů a více. Přesto jsme jeho upozornění vyhodnotili jako milé, i když jsme nakonec žádný padlý kmen nepotkali.

Musím se přiznat, že přívlastek „Černá“ je mi v tomto případě trochu záhadou. Odkojen Rychlými šípy a jejich dobrodružnou výpravou na Černý potok bych podvědomě očekával větší tajuplnost, než je zde nabízena. Možná, že v létě, kdy jsou stromy a keře hustě obaleny listím, je tu opravdu tmavě a ponuře. Ale lednový den je při plavbě úplně stejně šedivý na vodě jako v okolní polích či zbytcích lužního lesa. Na druhou stranu, když nečekaně zazáří slunce, nic nebrání tomu, abyste alespoň na chvíli necítili náznak jara ve vzduchu.

Ve Starém Kolíně se Černá struha rozdvojuje. Její větší část mizí v česlech nějaké vodní stavby. Pod jezem, na jehož splutí by byl třeba navýšený vodní stav, pokračuje druhé koryto. Struha se zde více zařezává do hlinitých břehů, trochu se úží a její proud lehce nabírá na rychlosti. Po chvíli se tok opět spojuje.

Najít nějaké vhodné místo na rozdělání ohně a opečení vodácké krmě tady není zcela jednoduché. Buď je na březích bahno a mohutné olše se nezdají být příliš vhodným topivem nebo se jediný zelený plácek se smrčím široko daleko ukáže být pozemkem chatařovým. Ale při troše vytrvalosti si nakonec své tábořiště najde každý. Se zálesáckým umem se oheň dá zapálit i z navlhlého porostu. Bez papíru i bez suchého lihu, jenž zůstane v batohu, kam byl doma pro jistotu přibalen. Jeho užití brání hrdost tří kohoutů, kteří by se přece neshodili jeden před druhým, natož před vlastními či cizími dětmi.

Spojením s Klejnárkou naroste Černá struha do šíře, která se brzy ještě znásobí vzdutím Labe. Pak už máte na výběr. Buď přeplujete na druhý břeh a vydáte se tři kilometry pěšky pro auto nebo jako my upádlujete stejnou vzdálenost proti proudu Labe zpět do Veletova. Netroufám si odhadnout, která varianta je rychlejší, ale téměř bych se přikláněl k té pěší. Pokud žijete v iluzi, že je největší česká řeka nehybným rybníkem, budete rychle vyvedeni z omylu. Jakmile člověk přestane zabírat, je loď dost rychle unášena ke Kolínu a pracně získané metry jsou v tahu. Nicméně po vánocích určitě nezaškodí shodit nějaký ten podkožní tuk. Odměnou je blahý pocit návratu na stejné místo, z něhož člověk před pár hodinami vyplul.

Nějací lidé ze břehu nevěřícně koukali na tři červené kánoe se spokojeně se tvářícími  chlapy a dětmi. V zimních bundách a pohorách.
„To jsou blázni, jezdit v lednu na vodu ….“
Některé věci prostě nevysvětlíš.

Václav