Horko, teplo, člověk se potí a to už několik měsíců. Jaké je to mrznout, drkotat zuby a být zapadán sněhem? To už jsme skoro zapomněli. Pojďme si to připomenout pro schlazení v parném létě.

Když jsem trávil Velikonoce na vodní cestě, na břehu Velké řeky vzduté přehradou, jsem si všiml trochu atypické pláže. Místo šedých hranatých kamenů tam byl žluťoučký písek s valounky – stará říční terasa. Vypadala slibně a později jsem si ověřil, že obsahuje i trošíčku zlata. Žádné bohatství, ale bylo tam. S kamarády už mnoho let pořádáme dvě lednové zlatokopecké sešlosti – jednu na Bojovském potoce a druhá je putovní. Naplánoval jsem tedy nejbližší akci sem.

Třetí pátek v lednu už jsem měl sbaleno vše potřebné a vyrazil do Třebenic. Tady je pohodlná náplavka, kde lze dát loď na vodu. Však zde začíná i seakajakářská akce Zimní Slapy. Stará dobrá Cedrofka měla větší ponor než obvykle, ona zimní tábornická výbava plus zlatokopecké náčiní a pár drobností jako palice a štípací klíny něco váží. Ale v tom je kouzlo cestování po vodě, že pokud nejsou přenášky, bagáž vás netíží. I vyrazil jsem vstříc zlatým polím.

Cestou jsem nainstaloval nějaká navigační světla pro ty, kdo pojedou potmě. V cestě stojí ostrůvek, bylo by nepříjemné do něj narazit. Po příjezdu na místo obvyklá tábornická rutina, tedy hlavně nařezat dříví, dojít do nedaleké studánky pro vodu, něco uvařit… A mezitím za přibývající tmy se trousili další zlatokopové. Někteří na lodích, ti méně uvědomělí pěšky. Teplota klesala, ale nic, na co bychom nebyli zvyklí, jen nějakých -14 ^oC. Takový drobný mrazík nám nemohl zabránit v obvyklém zlatokopeckém večírku s kytarovou muzikou a mnohým veselím.

Ráno jsme zjistili, že se oteplilo a napadlo spousta nového sněhu. Kamarády, kteří se spokojili s ulehnutím pod širák, jsme museli trochu hledat. Prostě zima, jak má být. Tak jsme postupně posnídali něco dietního, třeba vejce na špeku a chystali se do díla.

Někdo šel pádlovat, jiní rýžovat. Na zimní pádlování je potřeba být dobře oblečen, zimní zlatokopové přiberou ještě gumové rukavice.

Pravda, je to trochu nezvyklé, místo vylévání vody z lodi vymetat sníh, ale dá se to. Zas je to takové romantické.

Jeden z nás si musel udělat výlet do Třebenic, protože nechal přes noc auto na náplavce a to se pranic nelíbilo policistům, kteří provádějí nonstop ostrahu hráze Slapské přehrady. Pohodlnost se ne úplně vyplatila, ale zas pár napádlovaných ranních kilometrů, to je dobrá rozcvička.

Během dopoledne se rozjela na zasněžené pláži zlatá horečka. Nikdo nezbohatl, zlata bylo v písku jen málo, méně než třeba na oblíbených místech Otavy, ale tady nešlo o mamon. Spíš pro romantické nálady a kouzla okamžiku jsme si nahrabali plné kapsy.

Odpoledne pak najednou odkudsi přišel, nebo spadl a byl tady. Nápad… Nasněžilo, máme svah zakončený nezamrzlou vodní plochou, máme krom nóbl lodiček i jednu obyčejnou plastovku, pojďme s tím něco udělat… Pravda, že nikdo z nás neměl se snowcanoeingem pořádné zkušenosti, ale zato nadšení nechybělo. Vytyčili jsem trať a vyrazil první jezdec. Ale ono to nejelo. Tedy napoprvé. Nicméně s každým dalším pokusem byla trať rychlejší a gejzíry při dojezdu do vody mohutnější. Nejvíc bodů nakonec nasbíral kamarád Luboš, protože piruetku ve vzduchu i s lodí, to jen tak někdo nezvládá.

Po takovém výkonu se nám nepovedlo už nikoho dalšího přemluvit k jízdě. Třeba kamarád Krtek, ač vodák, se nechal slyšet, že se radši vykoupe bez lodi i přebytečného oblečení.

A to už se blížil soumrak. Rychle jsme doplnili zásoby dříví a zasedli k večerní zábavě u ohně. Bylo co probírat - úlovky zlatokopů, ale hlavně zážitky z klouzačky. Tu noc nám už nenasněžilo, tak jsme mohli ráno v klidu sbalit a s pozdravem „Ahoj, a zase za rok...“ naložit lodě, vzít do ruky pádlo a namířit si to zpátky do civilizace.

Chobotnice