Motto: Při chůzi jste omezení každým mořem a řekou, na běžné plachetnici jste omezeni každou mělčinou a pobřežím. Nicméně kánoe může být poháněna pádlem, nebo plachtou, nebo vytažená na břeh a přenesená přes pevninu k další vodě... (John MacGregor - 1000 Miles in the Rob Roy Canoe)

Když jsem tedy měl hotovou a vyzkoušenou Cedrofku, naplánoval jsem si pořádnou několikadenní velikonoční cestu. Zrovna se to shodlo s tím, že jsem si potřeboval pořádně provětrat hlavu i porovnat myšlenky a to už starouš Kerouac a jeho kámoši věděli, že být sám na cestě je v tomto směru super příležitost.

Když jsem se nechal na Zelený čtvrtek vysadit z auta v Horkách kus proti proudu od Zruče nad Sázavou, vypadalo to, že se snažím dělat všemožné, abych rozptýlil auru usedlého otce od rodiny. Pršelo, foukalo, teplota okolo nuly a předpověď na čím dál tím stejně. I na vánoční Sázavě obvykle bývá lépe. Nicméně, jak praví přísloví – není špatného počasí, může být jen špatné vybavení. Naložil jsem tedy do Cedrofky loďák nacpaný náhradním oblečením, pytel s nádobím a konzervami, plovačku, zamával rodině vysoko na břehu a vyrazil po proudu Sázavy. Na první pohled nevlídné počasí, které trvalo už pár dní, mělo za následek i bonusový průtok v řece – asi 30 kubíků v Nespekách. Voda tedy pěkně tekla a se smíšenými srážkami se průtok udržoval...

Nebudu ctěné čtenářstvo unavovat suchopárným popisem cesty od jezu k jezu podle kilometráže, mám na mysli spíš popsat specifika cesty v ne úplně typických podmínkách. Cesty mimo hlavní sezonu jsou krásné tím, že na řekách bývá volno, nemluvě o propukajícím jaru, nebo krásně barevném podzimu. Jednou ze stinných stránek je, že je méně příležitostí, kde by se poutník nasytil a nabral sil k další cestě. Když jsem přijel do Zruče nad Sázavou a zanechal obrácenou loď s bagáží na břehu, musel jsem za teplým jídlem vyšplhat až na zámek na kopci do zámecké restaurace. Ale zas pokud člověku stačí jedna restaurace denně, tak se nějaký ten sráz snese, odměnou je výhled na řeku z výšky. Odpoledně přešly smíšené srážky do sněžení a začaly mi promokat kolena na zimních kalhotách, která čouhala z pod pláštěnky...

Ale nic netrvá věčně, ani sněžení. Někde nad Kácovem přestalo padat. Pomalu jsem si zvykal na rytmus cesty. Záběr za záběrem, přenést loď u jezu. Někde za Šternberkem jsem se začal rozhlížet, kde složit hlavu. Další výhoda kruté mimosezóny je ta, že chataři, kterými je břeh Sázavy obvykle zahmyzený – a čím dále po proudu, tím hůře – mají ještě zimní spánek kdesi v plástvích a komůrkách velkého města bledých tváří. Okolo řeky ani na řece nejsou davy, jen klid. A tak se stane, že si může osamělý vandrovník vybírat z možných míst k noclehu to nejlepší, až snové. Třeba v nějakém bočním údolí.

Za šera jsem zbudoval tábor a ukuchtil fazole, tradiční to krmi dobrodruhů, kteří s pádlem v ruce cestují po řekách. Ráno bylo vše zas trochu poprášené sněhem, ale slunko vycházelo a začínalo hřát, připravil jsem tedy na ohni pár vajec na špeku a kafe, sbalil věci a skočil do lodi zrovna na začátku jedné z mála peřejek střední Sázavy.

Vlny i pod Krhanicemi Cedrofka zvládala dobře, jen jsem musel dát bagáž trochu dozadu, aby byla příď o kousek výš a nenabírala vršky vln. Co byla největší potíž, že jezy tohoto úseku se špatně přenáší. Stále jsem nechtěl riskovat namočení se byť i od cákajících vln, nebo odření lodi o šutry. Úsek pod Žampachem byl až snově krásný, jen odpoledne se tu jede proti slunci, to je známá věc. V Pikovicích jsem se ubytoval u kamarádů, kde jsem si předem dojednal nocleh v očekávání, že podle předpovědi počasí budu potřebovat někde usušit veškerou zásobu oblečení. Ráno jsem donesl věci zpátky na břeh u kempu a doplul poslední tři kilometry na soutok do Davle. Tam jsem vytáhl věci, které dosud ležely v lodi bez užitku: stěžeň, ráhno, plachtu a lanoví. Nainstaloval jsem vše, vyladil a se severním větrem v zádech vyplul s kombinovaným pohonem proti proudu Vltavy. Plachtění jsem ještě neměl moc vyzkoušené, tak jsem šteloval, zkoušel a při tom i pádloval. Elektrárna na přehradě ve Štěchovicích zrovna mlela tu svou, elektrickou, tak byl celkem proud i na zdánlivě klidném vzdutí Vraného a větrná pomoc přišla vhod. Ve Štěchovicích jsem si koupil sluneční brýle, neb na ně jsem při pohledu na předpověď počasí ani nepomyslel, ale místo lijáků mne začaly škrábat oči od slunka. Přenášení jezů není nic proti přenášení přehrad. Alespoň že je tam slušná cesta. Nadvakrát jsem přenesl věci ku hladině, pod kterou spí sláva Svatojánských proudů a pokračoval okolo Ztracenky. Přenáška přes Třebenice okolo Slapské přehrady, to je snad matka všech českých portáží. Po absolvování dvou kol s bagáží a lodí po schodech a silnicích mi bylo všechno možné, jenom ne zima.

Často jsem musel pořádně pádlovat, abych se někam dostal. Ale i tak jsem dosáhl břehů opuštěné malinké zátoky. Ani by tam nebylo kam si rozumně lehnout, ale po hladině plavaly dvě velké desky z bytelných fošen, které po podložení kameny do roviny dobře posloužily jako základ přístřešku. S vodopádem za zády a výhledem na hladinu s odlesky západu slunce jsem si u ohýnku vychutnával poslední fazole a rybízák ze Štěchovic.

Po ránu jsem vyplul skoro za bezvětří a trochu se promísil s trénujícími rychlokajakáři z Francie. Pádlování na stojaté vodě je hodně rozšířené třeba v jezernatém Skotsku a musím uznat, že i tenhle způsob ježdění na lodi zdá se mi být poněkud šťastným. A nejen na mořském nebo jezerním kajaku, ale i na kánoi to jde tím lépe, pokud je rychlá a ne moc točivá.

Vše plynulo v klidu, až před Cholínem se zatáhlo a začalo foukat víc. Naštěstí plovačku jsem měl od rána pro jistotu na sobě. Ale když jsem se vydal na travers přes řeku a najednou začalo hustě sněžit a vítr ohýbal borovice na břehu a hnal Cedrofku ohromnou rychlostí přes vlny, měl jsem z toho takové jaksi smíšené pocity. Naštěstí to dopadlo dobře a v zátočině pod Cholínským mostem jsem přečkal, než se živly trochu uklidnily, pak jsem shrnul sníh z lodě a věcí a vyrazil dál do mého cíle v Kamýku nad Vltavou.

Po pěti dnech a 162 kilometrech jsem byl dobře vodácky uspokojený a nabažený pádlování, pobytu v klidné přírodě... Alespoň na dva dny dopředu. Vyzkoušel jsem novou loď, že se do ní vejdu i s expedičním vybavením a že jede moc krásně a rychle. Vyzkoušel jsem s úspěchem oplachtění a musím říct, že když to fouká akorát a člověk se může opřít dozadu o lokty a jen pádlem jemně korigovat směr za mírného šplouchání vlnek od přídě, je to božský pocit. Nicméně takový ideální stav nastával ne úplně často a bylo potřeba kombinovat plachtění s pádlováním. Ale i tak to bylo krásné. A ta pohoda na liduprázdných řekách, super táboření, svoboda pohybu limitovaná jen množstvím vlastních sil.

Chobotnice