Rozhodnutí, kam letos pojedeme na dovolenou padlo po velkém boji již v únoru. Jako asi ve většině vodáckých manželských párů, je pohled na trávení dovolené rozdílný. Jedna polovička se chce jet podívat k moři, kde se bude aktivně věnovat válení a opalování, zatímco ta druhá chce sjíždět řeky. Kam tedy vyjet, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Volba padla na Chorvatsko.

Je středa večer a vyrážíme. Čeká nás přes 1100 km až ke chorvatskému pobřeží do města Omiš, kde budeme ubytováni v penzionu přímo u moře. Noční jízda probíhá bez větších problémů i díky úplňku, který osvětluje silnici tak, jako by byl den. Na hranicích nás nechávají volně projíždět bez jakékoliv kontroly a dokonce ani pasy nechtěli vidět. Noc se pomalu přehoupla na den a již jsme v Chorvatsku.

Na dnešní den je plán takový, že si cestou sjedeme řeku Zrmanja a pak budeme pokračovat až do Omiše. Moc nám to ale nevychází, protože jsme se chtěli minimálně 2 hodiny vyspat, ale co se dá dělat. Pomalu se dostáváme k první v naší sérii řek, ale jaké je překvapení, když vidíme v dálce přehradu. Ta by přece na řece být neměla, tedy alespoň dle průvodce 10 let starého. Trochu měníme plán a jedeme se podívat na místo, kde budeme končit. Původně jsme chtěli jet až do Obrovače, ale přehrada, která je asi 4km před městem, to změnila na to, že budeme končit na ni. K ní vede i nějaká cesta, která v naší mapě není. Sjíždíme tedy z trasy Gračac - Obrovač do vesnice Muškovci a pak jen hlídáme směr k přehradě. My se totiž potřebujeme dostat na druhou stranu údolí s přehradou, abychom mohli vyjet na začátek trasy. Přejezd po hrázi byl velmi zajímavý, protože tam vedla jen úzká cesta pro jedno auto a navíc byly na vstupu dvě brány. Naštěstí obě otevřené a tak přejíždíme na druhou stranu údolí a tím šetříme 10 km objíždění. Zároveň obhlížíme místo, kde končit, ale vypadá to, že přehradu budeme muset přepádlovat až k hrázi. Vyjíždíme na silnici jdoucí z Obrovače do Erveniku asi 500m za vesnicí Bilišane. Odbočka ke hrázi není nijak značená a je tedy dobře, že jedeme od konce trasy, protože jinak bychom ji asi obtížně hledali.

Jedeme tedy na start do vesnice Kaštel a okolí není nijak příjemné. Je zde několik vesniček úplně prázdných a vypálených. I po 8 letech skončení války jsou vidět její stopy. Sjíždíme z kopce do údolí a jedna cesta se zdála, že by mohla vést k řece, kterou tušíme někde před sebou. Odbočujeme tedy do vesničky a ptáme se místních, zda se dostaneme k řece. Ochotně nám radí a po 300m jsme na mostě přes řeku. Sláva.

Případná další cesta do Erviku je také dost zajímavá. I když by se mělo jednat o poměrně dobrou cestu, tanky, se kterými se za války po ní jezdilo, vytrhaly všechen asfalt a zbyla jen prašná cesta. Navíc jsou vidět i pozůstatky aut najetých na miny těsně vedle silnice. Je proto nutné dbát zvýšené opatrnosti a nevstupovat nikde mimo hlavní cesty. Z Kaštel je však již cesta bezpečná.

Foukáme Pálavu a za několik minut vyrážíme na cestu. Pod mostním pilířem je schovaný i vodočet, ale přišel mi dost zanesený a pochybuji o jeho vypovídající hodnotě. Nicméně ukazoval 10cm a bylo to dost na hraně s častým drhnutím. Po chvíli dorážíme k provalenému jezu a v důsledku malé vody ho přenášíme. Za zatáčkou vidíme stanoviště pro nasedání komerčních CK, kde mají složené plastové lodě. Pak již vjíždíme do krásného opuštěného kaňonu, který svými vápencovými skalami vytváří působivé panorama. Voda je velmi lehká, přímo olej, jen občas se vyskytne nějaký krasový stupínek, který se s drhnutím dá sjet. Za to však barva a čistota vody a i spousty různobarevných vážek vytvářejí velmi působivý dojem. Jelikož se jedná o krasovou řeku, voda je smaragdově modrá a viditelnost je skoro do 10m hloubky. Kameny jsou v řece porostlé mechem a vypadají jako korály. K tomu je nutno zmínit mračna ryb, které bez strachu plují vedle lodě. Ještě jedna věc nás fascinovala – dno řeky nebylo stále hloubkově stejné, ale najednou je na dně vidět průrvu o malé šířce, ale jdoucí do velké hloubky. Taktéž obrovské tůně a jiné zářezy do dna jsou častými jevem.

Asi po hodině pádlování přitéká zprava Krupa, což je říčka podobného charakteru jako Zrmanja, ale krasových stupínků je tam více. Hned za přítokem je velký asi 11m vodopád. Přenášíme ho vlevo v korytu nějakého vyschlého proudu. Další možný způsob zdolání je hození raftu dolů z vodopádu a tam si ho chytit. Po chvíli následuje několik stupňů a pak i velká tůň, jejíž konec je zablokovaný velkým množstvím kamenů tvořících jakousi přehradu s hrází. Jediný 2 metrový průjezd je vpravo a po chvíli váhání ho něho vjíždíme. Posledním zpestřením je vodopád 4m vysoký. Dá se přenést vpravo do úzkého koryta, který měl sloužit pravděpodobně jako náhon, a z něho snést loď k řece. Je to však škoda přenášet a tak po vzoru extrémních kajakářů skáču netradičně s Pálavou vodopád. Nájezd je trochu problémový, protože vody je opravdu málo a pak se jen držet. Následuje rána, pokus vykopnutí z lodě, ale držím se dobře.

Od vodopádu již následuje olej a také se začíná vyjíždět z kaňonu. To se již blížíme k mostu, kde vidíme i čekající auto. Přijeli totiž pro nás ještě asi 2km nad hráz po prašné silničce. Hurá, nemusíme pádlovat přes přehradu. Zde vysedají i místní cestovky, protože tam mají udělanou loděnici. Dalo by se tam i docela dobře tábořit, popřípadě 100m od toho místa je další, kde vidím stát dva karavany.

Pokračování k přehradě není opět nijak obtížné, jen 100m za mostem je náročnější kaskáda, kde se proud vody rozděluje do dvou ramen a pak padá asi z 2m výšky. Je lépe si ji prohlédnout. Co více napsat o této řece – je to krásná pohodová řeka, kterou jsme jeli za stálého pádlování 3 hodiny. Jen to chtělo mít o trochu více vody. Poslední důležitou informací je to, že signál mobilního operátora VIPNet se dá chytit i v kaňonu a že kilometráž najdete zde.

Petr