Chodím mezi vzducholoděmi a plastovými kyblíky a cítím se jako cizinec. Nerozumím. Hledám duši těchto lodí. Hledám vztah mezi nimi a jejich majiteli.

Když mi bylo patnáct, vstoupil jsem do slalomového oddílu. Jezdil jsem na oježděných vracích, dle hierarchie. Byl jsem začátečník, tělíčko, vodácký nikdo. S úctou jsem koukal na staršího kamaráda, který v hierarchii postoupil: stavěl vlastní loď, singlovku. Pochopitelně bezbarvou, na vlastní barvu ještě neměl nárok. V mých očích však byl bůh.

První loď – modře metalízovou slalomovou ameriku - jsme postavili společně s parťákem Frantou. Ke stavbě jsme přistupovali více než odpovědně, a proto loď byla opravdu výborná. A také krásná. Byla tak krásná, že stačilo, když byla na vodě, závodní výsledky byly (pro mne) vedlejší. Parťák zuřil a rozešli jsme se na singly. Stavěli jsme pak každý své lodě ve snaze trumfnout druhého. Postavit lepší loď. A tak jsme se naučili stavět dobré lodě. Dělat vychytávky. Vylehčovat. Jít vlastní cestou, mít nápady. Stavba lodí se stala důležitou součástí mého vodáckého života.

Stavba laminátové lodě je tvrdou a nezdravou prací, zároveň však uměním a metaforou lidského života. Loď si nejprve vysníte: doslova, před spaním – jak bude vypadat, jak bude konstruovaná, aby byla co nejlepší. Pak vkládáte do kopyta v časovém stresu tuhnutí pryskyřice jednu vrstvu sklotextilu za druhou, tak, jak jste si namysleli, s vírou v konečný úspěch. A nakonec pracně páčíte formy od sebe, aby s lehkým prasknutím odskočily a torzo lodě se vyjevilo ve své novosti. Jako se dítě rodí v zárodečném obalu, tak se v cárech separátoru vylupuje i loď: a vy ji zkoumáte, je-li v pořádku, a vtělujete do ní své příští plány, touhy a očekávání. Vylupování lodi z formy, následné broušení sklolaminátu a dodělávání je proces, který si většinou vezme daň v podobě krve z vašich rukou. Loď se tak stane součástí vás samotných. A zamilujete si ji.

Vystavěním vlastní lodě se stanete dospělým vodákem. Umíte nejen jezdit na vodě, ale i vystavět si vlastní loď. A pak již nikdy nejste na vodě sami – vaše loď je s vámi jako vaše alter ego. A až se budete blížit k hraně těžkého jezu anebo peřeje, uvědomíte si pevnost a sílu, kterou jste do lodě vložili, zapřete se v ní a jako král Richard před bitvou v Shakespearově hře pronesete: „A teď, ruce mé, věrně mi služte.“ A lodi řeknete – „Jeď, má maličká.“

Postavil jsem vlastníma rukama možná sto lodí. S každou z nich jsem prožil výše popsané prožitky. Stavbou lodí jsem si vydělal i na svatbu. Uprostřed svatební hostiny jsem pak seděl na záchodě a počítal, jestli mi ty vylaminované peníze budou stačit na zaplacení útraty a jako v Bibli, bylo dost. Při stavbě lodí jsem potkal mnoho kamarádů. Prožil spoustu zážitků a všelijakých story. Třeba s horolezcem, který visel celou noc vedle mrtvého kamaráda v Mordwand Eigeru. Vyprávěl mi o tom, zatím co jsme k ránu pokládali další vrstvy skla ku zrodu jeho nové lodi zároveň se zrodem nového dne. Nemohu zapomenout ani na bílého singla, kterého jsem stavěl pro přítele, vynikajícího slalomáře a nositele ceny Fair-play za záchranu života, nevěda, že je to jeho loď pohřební.

Chodím při vodáckých akcích mezi loděmi a hledám ty staré, laminátové, kterým bych mohl rozumět. Já vím, že vzducholodě jsou praktické (mám ji koneckonců taky), a všelijaké ty plastové posouvají vodácký sport dál, do terénů a výkonů, o kterých se nám laminátníkům ani nesnilo. Bráním však lodě, které byly víc, než jen spotřební materiál, poslední hit, zboží na vodáckém trhu. Víc než anonymní plavidlo z půjčovny, které po použití vrátíte, aniž by vám z něj něco zůstalo v srdci. Bráním lodě, které byly produktem vlastní touhy, dovednosti a práce, motivace, a také té krve, kterou jsme přimíchali do laminátu. Je jich čím dál tím míň. Odcházejí s těmi, kteří je postavili. A je to škoda, protože s nimi odchází i kus duše vodáckého sportu. Je to adrenalin, který ji nahradí?

Viděl jsem tuhle bezdomovce, který prohledával popelnice, a pak nalezl cosi, co jej naplnilo uspokojením. Přesto mu stálo za to dojít ke mně a zeptat se, zda mi nezbyly dvě drobné koruny. Také bych rád prohledal popelnice a smeťáky vodáckých oddílů, abych našel původní kopyta pro stavbu lodí, které dnes možná nikdo nechce, ale které tvoří nedílnou součást (doufám nejen mého) vodáckého života a historie. Věřím, že se k jejich vyprázdněným lůnům někdo vrátí. Kdo do nich vdechne život. Kdo jim dá zrodit novou krásnou loď.

Tomu bezdomovci jsem dal pajcku. A škemrám jako on: Nezbylo u vás na loděnici nějaké staré laminátové kopyto?

Vladimír Hejtmánek