Belina, Bielina, Běla, Bělka, Biela či Bílina. Nedaleko od jejího pramene mohou průzračnou vodu ochutnávat i kojenci, ale před ústím řeky plavou ryby břichem vzhůru. Patrně jim stále nezachutnala rtuť, mazut, arzén či další „dobroty“.

Vodáků na této řece většinou moc nespatříte a rozjařené vodácké volání AHÓÓJ také často neuslyšíte. Myslím, že to vůbec nevadí. Alespoň si může člověk v klidu užít plavbu a plně vnímat krásu krajiny. My jsme nasedli kousek za světoznámým Chanovem. Bílina však již urazila pěkný kus cesty. Pramení asi jedenáct kilometrů severně mezi městy Chomutov a Jirkov, aby po čase vystoupila z Krušných hor do Mostecké pánve.

Vody má Bílina dostatek patrně po celé léto, jelikož podkrušnohorský umělý kanál zásobující místní podniky do ní nad Jirkovem přivádí vodu z Ohře. A proč se tedy po ní vodáci neplaví? Kdysi lidé totiž z Bíliny udělali stoku a byla považována za jednu z nejšpinavějších řek. Hustá tekutina s podivnými skvrnami hrála občas všemi barvami. Pěna skoro půl metru vysoká voněla vším možným, jenom ne vodou. Okolí bylo šedé a tmavé. Dnes je však situace jiná a my shledáváme říčku na začátku našeho putování příjemnou a přiměřeně čistou. Dalším důvodem, proč se k Bílině neženou vodáci, může být to, že je to oblast etnicky zajímavá.

Pokračujeme k městečku Bílina. Proplouváme peřejnaté úseky, které se střídají s táhnoucí vodou. Občas se kolem nás objevují i pěkná místa obklopená zelení. Vlevo běží železnice a řeka si vedle ní udržuje převážně severovýchodní směr mezi příkrými svahy Krušných hor a úrodným krajem kolem sopek Českého středohoří. Plavíme se v korytě širokém pět až deset metrů, které je zahloubeno a tudíž přes zpevněné břehy nevidíme to, co příroda za dlouhou dobu stvořila, a lidé poměrně rychle zničili. Celková délka Bíliny je přes osmdesát kilometrů, ale pouze její šestina má přírodní ráz. Zbytek toku řeky byl v minulosti přeložen nebo uměle vytvořen, v některých případech i vícekrát. Velké dějiny malé řeky. Myslím, že se jedná určitě minimálně o české prvenství. Alespoň mně se nevybavuje žádná jiná řeka, která by až na krátké úseky netekla ve svém původním korytu. Nejprůmyslovější oblast naší republiky si v minulosti žádala své.

Zastavujeme na předměstí Bíliny u koupaliště, kempu a lázní Bílinská kyselka. Loď ukrýváme do křoví, aby na ni nebylo vidět z mostu, a jdeme navštívit restauraci „U Kádi“. Pivečko mají výborné a paní servírka nám poradila, jak se máme zvěčnit. Údajně tak činí všichni, kdo přijdou na zdejší zahrádku. Bořeň neboli Dračí hora s nadmořskou výškou 539 metrů vystupující vysoko nad okolní krajinu se řadí bezpochyby mezi největší dominanty města Bílina a tudíž nesmí chybět na žádné fotografii vzhledem ke svému unikátnímu tvaru. Bořeň je též odborníky považována za největší znělcové těleso v Evropě a zároveň by se mělo jednat o nejskalnatějším, samostatně stojícím vrchem České republiky.

Opět spouštíme naši loď do skoro průzračné, zelenohnědé vody a vplouváme do města. Brzy nás čeká zajímavý stupeň mezi zdmi a o necelý kilometr dále u železničního nádraží splouváme další náročnější úsek. Vše ale zvládáme v pohodě a blížíme se k dálničnímu mostu, pod kterým nás vítají menší stupeň a přiměřeně laškující peřeje. To, že bychom se za chvíli měli nacházet u Chudeřic, poznáváme pouze podle dalšího stupně. Jestli je to ovšem on, na břeh vidět není, tudíž je orientace zajímavá. Občas něco do Bíliny přitéká. Zda je to pozdrav z nějaké továrny či Štrbický potok u Chotějovic, se lze jenom dohadovat. Možná by to šlo poznat podle mostu přes řeku, ale těch lávek, potrubí, mostků či větších dopravních staveb potkáváme tolik, že se v kilometráži přestáváme orientovat.

Další stupeň projíždíme u obce Světec, kde má řeka koryto úzké a hluboké. Proud je tady celkem rychlý a objevují se opět peřejnaté úseky. Nejenom v těchto místech potkáváme mnoho přírodních překážek, přičemž nejzajímavější jsou samozřejmě pro vodáky spadlé stromy, jejichž kmeny pokryté mechem i různými parazitními rostlinami vytvářejí přes koryto nesčetné mosty. Většinou se dají podplout či se jim lze vyhnout stejně jako famózním chrámovým klenbám z důmyslně propojených větví stromů. Na Bílině se člověk nemusí bát složitých úseků, ty tu nejsou, jenom občas jakési cvičné překážky. Třeba takové větvoví, které je někdy zlomyslně rozloženo do tří výškových úrovní. Nejvyšší větve mi šlehají do obličeje, prostřední se mi snaží sebrat pádlo nebo roztrhnout triko a ty úplně vespod nám pro změnu zkouší převrhnout loď.

Zda přitéká zleva na třicátém kilometru potok Bouřlivec, je opět velká neznámá, ale městys Hostomice o sto metrů dále poznáváme podle silničního a železničního mostu snadno. I tady lze doplnit zásoby v místním pohostinství. Následuje vesnice Křemýš se zajímavým mlýnem a večer nás vítá v obci Ohníč, kde lze dobře zastavit v klidné zátočině za vsí. Vypadá to tady zajímavě, tak se rozhodujeme ukončit dnešní putování. Máme v pádlech již osmnáct kilometrů.

Druhý den dopoledne opouštíme Ohníč a brzy nás čekají peřeje, stupně, meandry a především příjemně tekoucí řeka. Jeden nesporně zajímavý úsek je za obcí Dolánky, kde proplouváme u bývalého mlýna peřejí a 0,8 metru vysokým stupněm. O půl kilometru dále nás čeká první přenášení, jelikož tento vakový jez opravdu splout nelze ani při největší šikovnosti. Na pětadvacátém kilometru se přidává Luční potok zprava k Bílině, aby se tato stala mohutnější. A za další kilometr splouváme u obce Lysec půl metru vysoký stupeň v místě rozvaleného bývalého jezu. Pozoruje přes řeku se klenoucí mosty a lávky, podle nichž zkoušíme odhadovat, kde se nacházíme, ale poznat to správné místo podle zakotvených plavidel či poutačů u vody v případě Bíliny nelze.

Míjíme proto bez povšimnutí Lbín a před obcí Úpořiny zvládáme bez problémů rozvalený stupeň. O kus dále bychom měli zaregistrovat přítok Bystřice zleva, ale kdo ví. Ještě nedávno jsem měl za to, že na řece se oproti horám zabloudit nedá, ale Bílina vodákům moc neradí. Je to, jako by jim stále a vědomě chtěla nechat volnost být jiného mínění.

Zastavuje u mostu v obci Velvěty, kde se dáváme do řeči s vrátným zdejšího výrobního závodu. Dozvídáme se, že kousek za mostem bychom mohli spatřit nutrie. Kdo ví, zda to byl pokus o žert ze strany zmíněného člověka nebo zde ti tvorové opravdu žijí. Každopádně pozorujeme, že kvalita vody kolem nás se mírně zhoršila a my najednou nevíme, jaká zvolit slova, abychom vylíčili půvaby řeky. Bílině se kdysi říkalo Běla. Patrně to byl symbol bělostné čistoty, který se nacházel v překrásném koutu naší vlasti. V řece žily ryby, které dnes kolem nás plavou břichem vzhůru. Technologická voda v chemických závodech i chemický odpad z nich. Také to byla v jisté době Bílina, řeka s vodou bez života, ke které se lidé chovali tak trochu cize a bezcitně. Naštěstí se situace zlepšuje, koryto se postupně pročišťuje a vrací se život. Průmyslové podniky zvolily v poslední době sice slušnější chování i šetrněji přístup než v minulosti a dodržují stanovené limity, ale úplně čistá asi Bílina nebude nikdy. Staré ekologické zátěže si žádají své a především se stále jedná o území s obrovskou koncentrací průmyslu a velkou hustotou obyvatel. Nejhorší asi bude bahno na dně řeky, kde jsou uloženy ty největší „skvosty“. Naštěstí jsme nikdy na takovém místě nerýpli pádlem do dna, a tak nás nepotkalo překvapení v podobě mastných smradlavých kol na hladině.

Je potřeba zdůraznit, že Bílina není typická vodácká řeka a tudíž restaurací, kiosků či jiných občerstvovacích příležitostí je zde opravdu poskrovnu. Podle mapy je vždy třeba vystoupit v určité obci a doufat, že tam budou mít otevřeno. My jsme tak učinili například ve Rtyni nad Bílinou.

O kus dál nás čeká pohled na zajímavou stavbu. Kromě průmyslových a dopravních mostů jsou na Bílině také krasavci z kamene. Jeden z nich se nachází na severním okraji obce Brozánky. Vzácný barokní klenbový most byl postaven patrně ke konci 18. století. Má celkem pět oblouků, ale voda protéká pouze pod dvěma středními. Je dlouhý přes třicet metrů, široký přes tři metry a v současnosti je pro dopravu uzavřen.

Druhý z barokních mostů, který vypadá skoro stejně jako ten předchozí, potkáváme o tři a půl kilometru dále, na severním okraji obce Stadice. Také tento barokní skvost by měl pocházet z konce 18. století a jeho délka je cca 40 metrů, přičemž má o jeden oblouk méně.

Při následující plavbě míjí vodák místo, kde povstaly z šeré minulosti české národní dějiny a kde žil legendární Přemysl Oráč. Z řeky tiše plynoucí mezi dvěma břehy ale opravdu není nic vidět, informační cedule také žádné, tudíž lze i toto místo minout.

Důležité i zajímavé místečko je o kousek dál vlevo. Královský pramen, jediné místo, kde lze na Bílině doplnit pitnou vodu. Podle staré pověsti tady údajně Přemysl napájel své dva voly. O půl kilometru dál není zastávka již tak zajímavé, ale nutná. Čeká tady na člověka další přenášení, tentokrát po levé straně nesjízdného vakového jezu.

Pod jezem nabírá Bílina opět na síle a jedna zajímavá peřej střídá druhou. Voda teče a tak se brzy ocitáme v Koštově. Zde se také vyplatí vystoupit, jelikož pod dálničním nadjezdem stojí zajímavá kaplička Panny Marie, kterou naštěstí při budování dopravní stavby nezbourali.

Kousek za Koštovem proplouváme dalším rozvaleným stupněm a v okolí začínáme registrovat industriální stavby, kterým vévodí jeden vysoký komín. Pomalu se blížíme k Trmicím, k místu, které je v kilometráži označováno za konec splutí. Většinou se tak děje ještě před středem města, kde jinak na vodáky čeká stupeň. Za vysokého stavu vody ho lze sjet, ale dnes musíme zvolit přetažení lodě pomocí provazu.

Ukončit naše putování či nikoliv? Ptáme se sebe navzájem a přemýšlíme, kolik řek jsme zatím spluli až do jejich ústí. Stojíme na břehu, díváme se, jak se voda hrne přes splav a dole pod ním hudruje, aby po chvíli pokračovala klidně dál. A my s ní. Kromě pošmourných továren proplouváme kulturní oblastí s etnickým nářečím nám poněkud nesrozumitelným, ale nesporně zajímavou hudbou. Poutník má sice na svých cestách vyhledávat společnost místních lidí, ale my necháváme bez povšimnutí několik dam, které na nás volají z mostu. Nějak se totiž brzy setmělo a něco nám říká, že není záhodno zastavovat, jestli chceme doplout do cíle naší cesty.

Opouštíme tepající ruch Trmic a k našemu údivu proplouváme zajímavou přírodou, ale bohužel také značně znečištěným řečištěm. Plastové lahve i další odpad, který se lidem doma nehodil. Taková malá plovoucí skládka nás doprovází až do šíleného průmyslového areálu, jemuž dominuje nový obrovský, čtyři metry vysoký jez. Rybí přechod ani náhon se nám nejeví dost vhodný a nás tudíž další přenášení nemine.

Zvládáme to a pod železničním i silničním mostem připlouváme v zajímavých svižných peřejích do Ústí nad Labem, kde řeka Bílina končí svou pouť. Jako levostranný přítok se vlévá do Labe na jeho říčním kilometru 765, aby společně darovaly vody Severnímu moři. Kdysi určitě romantické místo, ale dnes se nachází kolem soutoku řek jedna velká dopravní stavba. Ústí řeky do Labe, od něhož s největší pravděpodobností pochází název města, bylo původně pod Mariánskou skálou, o pár set metrů dál na severovýchod. V polovině 19. století se však stavěla železniční trať, a tak se muselo koryto posunout.

Pavel Liprt