Náhodné setkání = poděkování, Dan, 12/19/2023 10:42:59 PMScházeli se NÁHODNĚ na vysoké hoře takhle jednou Svatý Mikuláš, Boží Anděl a Hromabydotoho Čert, zřetelně unavení další šichtou. Bylo toho na ně letos nějak moc. Vůbec je toho na ně v posledních letech nějak moc. Mikuláš, který sem na tu horu dorazil v půlnoční záři hvězd jako první, seděl notnou chvíli s čelem potem zbroceným na obrácené prázdné nůši, ze které všechny dary stokrát rozdal, a jen tak na zdař bůh a s hrdostí sobě vlastní rozhrnoval kouzelnou berlou mraky vzpomínek po široširém obzoru života. Chvíli se kochal, chvíli dumal. Ale když pomyslel na parťáky, a parťáky má tenhle týpek k srdci nejblíže, ozvalo se z roští ranní štrachání a v cuku letu byl u něho úžasnou rychlostí Hromabydotoho. Jakmile je šéfovi dumavo, dozví se to jako první a hned se mu zapaluje za ušima a hned vymějšlí ďábelský nápady, nějakou skopičinu, aby bylo veselejc. Pololidskou skopičinu ovšem. Žádný zvěrstvo, nebojte se. Vždyť má taky jen jednu botu kozlečí, ale druhou docela lidskou. A kromě toho, že je do věci celej žhavej, tak mu taky kape od fraku. Ale jak je teď taky docela utahanej, tak mu takhle se soumrakem ne a ne žádný nápad na hlavu napadnout. Jenom pár vloček, co se na tý rozpálený fantazii hnedka do kapek rozpustí. Ale to se mělo změnit, když se ozvalo v povětří ševelení křídel a když se mezi ně večerem snesl s úlevou Anděl. Jako poslední dorazil a celý utrmácený. V jedné ruce fanfárku, v druhé husle, jak hrává lidem o naději i pro povzbuzení. Ale copak?! Křídla už má letem nějak otřepaná, že se mu snad sype podsada. Nebo je to pel jejich odlesků? A jak jsou promoklá, koukněte na to! Vždyť z nich tečou řeky bezmála celého světa!
Jestli jsou to řeky slzí nad údělem lidí nebo řeky z deště, není známo. Ale známo je, a s jistotou, že jak byli všichni tři po kupě, začaly se dít věci. Tedy události. Poslouchejte.
Zatímco si Anděl vroucně fénoval perutě, aby zvládl ještě nekonečně dalších letů, zatímco Mikuláš zamyšleně hleděl do minulosti, jestli všechny spravedlivě podělil, tak Čert žil jenom tím okamžikem, až to s ním šilo. Ale ta chvíle setkání nahoře na hoře, ta na jejich pospolitost přeci jen dolehla. Po roce opět spolu. Vřelé setkání. Sami, vysoko nad světy lidí, kteří se krčí u krbů a svíček hluboko pod nimi, v závějích pochyb a starostí.
A tak je tam na té nejšpičatější hoře máme všechny tři, hezky pohromadě, když v tom Mikuláš mocně do křišťálové noci vzdychne a uzemní náladu: „Inflace jim bere všechny nadějný úspory.“ Anděl ale nesouhlasně zavrtí křídly a vznosně pronese: „To spíš ten kovid, jak se ho páni vědátoři rozhodli šířit do myslí všech lidí zcela nelidsky a s arogancí nepřipouštějící lidskou omylnost, natož boží slitování.“ Čert, na kterého je tahle hutná filosofie moc těžká, čímkoli se to snaží ohnivě odlehčit: „Válka! Jak tam všechno řve a tříská, to na ně doléhá.“ Po několika hodinách zamyšlení se usnesli na politicky korektním a krystalicky tekutém závěru: „To ta úplně umělá inteligence, ta z nich dělá děsný trosky a otroky klávesnic. Ty ďábelský algoritmy jim berou lidskou blízkost a radost ze hry! Vždyť se podívejte, jak tam sedí, sušej hubu na suchu jak vysušený tresky!“ Nikdo nevznesl právo veta, a tak tam dál seděli družně pospolu a hřáli se unisono ve všeobjímající nekonečnosti i přes zcela nesouladné názory.
A seděli by tam jistě celý rok, aby nabrali sílu na další šichtu, ale to by nesměl mít čert už další alotrie za lubem: „Helejte se, pojďme každý udělat ze sněhu pořádnou kouli a pustíme ji dolů, abychom se přesvědčili, kdo z nás je blíž Pravdě.“ Myslel přitom trochu víc na sebe, že si slízne nejvíc z tý škodolibý radosti, jak lidi vyšplouchne, ale nedal to navenek nijak znát. „Každej si NÁHODNĚ vybereme jednu stranu hory, kam to šťouchnem, a podle toho, co se ozve, podle toho to poznáme. Doteď jsme bavili všechny okolo my, tak ať se teď, než se to tady všechno klimaticky rozpustí, pobavíme taky trochu my. Uvidíme, co z nich ten náraz reality naráz vymáčkne.“ „To bude šou,“ souhlasil Anděl bezelstně, „ale udělám jen takovou malou, lehýnkou, aby nikoho moc nestudila.“ Když Mikuláš, do té doby na nůši mlčky sedící, zpozoroval, jak obrovskou kouli koulí čert, musel se se svou uměřeností vmáčknout do zlatého středu: „Ani moc udusanou, ani moc peříčko, ani ne jako nesnesitelné hoře, ani ne jenom pro smích. Jako život zkrátka, s espritem. Prostě narazí a prověří. Buď zacinkaj ulitý dotace, nebo se z prázdných kapes bídně zapráší.“
A už mají každý tu svoji nadílku ukoulenou a už chystají Tři kule na samém hrotu špičky. A vy se divíte, jak se na nejšpičatější špici vejdou tři bytosti a ještě se třemi nadílkami. Nedivte se vůbec, jsou to bytosti vesměs vitruální, bezpochyby virtuózní, a tak jim rozprostraněnost žádných mezí neklade. Vešli byste se tam taky. To je jasná věc.
Co ale není vůbec jasné, ba co zůstává zastřeno ve stínu dalších okamžiků, proč se nikdo z té slavné trojice nepodíval pod nohy. Živlové jsou to, co se se žhnoucím srdcem vznášejí na vlnách radosti, v povětří nejbližších událostí. Ale kdyby se jen trošku sklonili k zemi, uviděli by jasně, tam dole u svých nohou, v malilinkatý loužičce, kterou jejich srdeční a vřelá pospolitost radostí mezitím natála, jak se tam prohání malá tříska ve větru jejich idejí. Docela maličká, za nehet by se vešla. A kdyby si klekli na koleno a hlavu sklonili ještě níž, uviděli by bezpochyby a zřetelně i nejmenší zrnko prachu, které na té třísce pevně ulpělo. Tak pevně, že se ne a ne pustit, i kdyby čert na lodi jezdil. Na druhou stranu považte, že se projevili jako pokrevníci Prozřetelnosti, protože kdyby se bývali byli sklonili, již svým dechem by tu třísku do jedné strany jistě byli sfoukli. Naštěstí byli zabráni do svých vrtošivých sněhokoulí a třísce poskakující na vlnách pohody nevěnovali nižádnou pozornost. Prachobyčejné zrnko jejich zřítelnicím ušlo jakbysmet. Ani vy se nechoďte koukat sem na tu horu, milí liďové, nebo byste mohli to nic sfouknout do nicoty hned.
Raději si počkejte, co se z toho vykulí. A nemyslete, osudem si jisti být nemůžete ani Vy, dokud se vám nenaplní. Ani já si vlastně nejsem jist, jestli všechno popsané byl sen nebo skutečnost, zda věčnost nebo mžik. Vlastně jsem si jistý jenom počtem. Ano, byli tři. A vzpomínám-li si teď snad zřetelněji, zdálo se mi ponejprv, že když tři, tak musí nutně jít o Melichara, Baltazara a Kašpara. Jenže nebyl leden, alébrž prosinec. Napadlo mi proto poté, vnímaje jejich mystickou synchronii, že snad Sudičky* jsou to, Klóthó (Předoucí), Lachesis (Udělující) a Atropos (Neodvratná). Ale jak jsem si v nadcházejícím šeru zvykal na tmu, rozeznal jsem nakonec v těch třech nedohledných velikánech dotýkajících se hvězd nad hlavami bezpochyby a neomylně tři shora zmíněné, božské bytosti, osvětlující vytrvale zdejší universum. Sešli se zcela NÁHODNĚ, samozřejmě.
A já si takto jen přeju spočinout chvilku v jejich stínu, pohrát si pádlem v té vroucí blízkosti. Leč musím se hodně ohánět, aby mě ty záplavy nestrhly do žádné ze tří stran. Není mezi nimi totiž krásnější a jeden by chtěl všechno a naráz. Ale to nejde. TO PŘECI NEJDE!
Dobrou noc všem od mokrého řemesla přeje Dan!
P.S. A byl by to celé jistě DOBREJ FTIP, kdyby se ti tři nesešli právě TADY (50.2074417N, 16.8475367E).
mapy.cz/s/guhukesudeA byla by to jistojistá NÁHODA, kdyby se ti tři nesešli právě DNES 19.XII. 2023 v 16:37
A než naprší a uschne, můžeme leda podumat, který z nich je svým charakterem blíže Mikuláši, Andělu či Hromabydotoho a jestli mají něco OPRAVDU společného. Nebo taky proč tři strany, když ze zeměpisu známe čtyři a jsme světoví. Nebo taky suchý z nosu a svlažit hrdlo.
*
ovidiovy-promeny.cz/ilustrace/...Reply