Začalo to někdy před šesti lety, kdy jsme dorazili po čtyřech a půl dnech po Vltavě do Mělníka. Ač jsme se napádlovali ukrutně, bylo to fajn. A tak jsme si řekli, že jestli už máme sjetou celou Vltavu, měli bychom sjet jako Moraváci i celou Moravu. Jednoho dne vyrazili z Rudy nad Moravou (protože výš voda nebyla) s cílem v Dunaji. Jenže nám to tehdy nějak nevyšlo - síly se nedostávaly a i počasí bylo proti nám. Zkrátka a dobře – po čtyřech dnech jsme to v Uherském Hradišti vzdali. Padala při tom sousloví jako: už nikdy Moravu, děsnej volej, hrozná řeka apod. Jenže člověk se párkrát vyspí v pohodlný posteli, pořádně nají, narovná záda a v hlavě mu začne hlodat červíček, kterej připomíná, že je tu něco nedodělanýho. Něco neuzavřenýho, co čeká, abych se k tomu nějak postavil. A hlodal tak dlouho, až jsem si letošní zimu řekl, že to prostě tak dál nejde a ta Morava by měla být kompletní. Někdy od Nového roku jsem pomalu připravoval rodinu a sebe na mou týdenní nepřítomnost, což bylo po tom, co se mi narodil v lednu syn, asi nejtěžší. A jelikož jsem si to chtěl užít plnými doušky, rozhodl sem se, že to zkusím odjet sám.

Den první

Poslední zamávání manželce a synovi a vzhůru dolů … No dolů – zrovna tady to tedy moc neteče. Pádlo ukrajuje první kilometry, kolem řeky korzují na nedělních procházkách lidi, sluníčko pálí …. Přichází první jez a první přenášení, kterého bude ještě dost a dost. Probíhalo to následovně – zastavit někde zavčas nad jezem, dojít se podívat, kde bude nejlíp to přenést. Pak vzít loďák, pádla a vodu a donést to všechno pod jez. Vrátit se, hodit loď na ramena a odfunět pod jez.

Pomalu míjím Kostelany, pod Nedakonicemi další jez, pak Uherský Ostroh a jez s přenesením vlevo. To už sluníčko přestává pálit a na obzoru se objevuje Veselí nad Moravou. Na levým i pravým břehu jsou zahrádky a kousek nad odbočením Baťova kanálu je z levého břehu slyšet muzika. Poutač na molu zval k příjemnému posezení na Ranči Mississippi. Bylo něco kolem osmé, tak jsem si řekl, že už toho bylo dost a jedno regenerační by nemělo škodit. Došel jsem si pro pivo a koukal na místní kluky, jak zápasí s pádly a lodí po tom, co jsem jim ji půjčil na projetí. Dal jsem ještě nějaký pivo, rozbalil na břehu spaní a zalehl.

Den druhý

Ráno snídaně a vyrážím. Jez ve Veselí přenáším vlevo po schodech, pak kolem Vnorov k jezu, u kterého Baťův kanál kříží Moravu. Pod jezem to už příjemně teče, mizí upravený břehy, řeka se kroutí. Musím se vyhýbat obrovským dubům spadlých do řeky. Je to vlastně takový Litovelský Pomoraví II. Pořád je na co koukat, kilometry příjemně ubíhají.

Od silničního mostu Rohatec-Petrov se proud ztrácí a začíná olej nad Hodonínským jezem. Ale okolí řeky je tu pořád pěkný, tak to ani nepřijde. V Hodoníně u jezu končí Baťův kanál a je tu přístaviště, odkud se konají projížďky po kanále. Nejčastěji do Strážnice. Když jsem tam přijel, dorazily právě dvě lodě s rozjuchanými rakouskými důchodci. Proběhli tři piva, kafe a bramborák. Doplnil jsem vodu a po přenesení po pravém břehu se vydal dál. Už nějakou dobu jedu po hranici se Slovenskem. Levý slovenský břeh je bez jedinýho stromečku, proto se držím vpravo a užívám si „českýho stínu“. Přichází nevysoký jezík u slovenské vesničky Kopčany, pod kterým dovádí trojice dorostenek. Loď spouštím na koňadře, křoupu pár sušenek a pokračuji. Po nějakých 5 kilometrech je tu další jez. Ten přenáším vpravo. Je to klasickej zabiják, ze kterého by se člověk asi nedostal. Strašlivě silnej vývar slibuje dlouhý pomotání.

Slunce pomalu padá k obzoru, tak se rozhoduji dojet ke kamennému záhozu u přechodu Lanžhot –Brodské. To je další asi hodinka pádlování. Spím na pravým, tedy českým břehu.

Vodouch