Den třetí

Ráno mě budí komáři a rybáři. Komáři chtějí pít a rybářům jsem zalehl jejich oblíbený místo. Snídám, dávám na vodu. Přenesení kamenného záhozu byl trošku oříšek, protože břehy jsou zarostlé kopřivami a bodlákem. Nakonec balancuji po kamenech a zdárně dostanu loď pod stupeň. Na celnici zjišťuji, že tam ani nikde v nejbližším okolí pitnou vodu neseženu. Nabízí se buď Lanžhot cca 6 km nebo Brodské cca 3 km. Nechce se mi nikam. Tak si řeknu, že by čtyři litry mohly stačit na dojetí do Moravského Svatého Jána, a tam doplním. Na soutok zbývá něco ke dvaceti kilometrů a podle mapy dva jezy. Ten první je už zrušenej vakovej jez, ze kterého zbylo jen opevnění na březích a pilíř uprostřed řeky. Na slovenské straně se začínají objevovat rybářské boudy. A už je tu poslední jez na řece Moravě – je to stejný běs, jako ten předminulej. Nad jezem se nedá pořádně zastavit a když, tak se nedá vylézt na břeh. Naštěstí nějakých 100 m nad jezem na levé straně je postavená nová rybářská bouda se schůdky až k vodě. Odtud přenáším a pod jezem si cestičku v kopřivách vymlátím pádlem. Odtud už to docela teče. Pravý český břeh je opuštěný, ale na slovenské straně přibývají rybářské boudy s velkými čeřeny. Kochám se lidovým stavitelstvím a neuvěřitelností použitých materiálů. Cestou ještě potkávám dva české rybáře na pramici s elektoromotorem, šijící si to od levého břehu k pravému proti proudu. Oba mají pěkně nakoupeno a ptají se, kolik to mají do Brodského. Chtěl bych vidět, jak se v tom stavu dostávali nad jez.

A pak už tu byl soutok s Dyjí. Na levém břehu je taková zvláštní socha, pod kterou křoupu sušenky. Pár fotek a pokračuji. Vyhlížím v kilometráži slibovanej pontonovej jez u Moravského Svatého Jána. Je tu ovšem klasický silniční a opuštěná celnice. U limnigrafu vytahuji loď a vyrážím do Svatého Jána pro vodu a na nějaký to orosený. Když ale uvidím strašlivě dlouhatánskou rovinku silnice a minimální provoz bez možnosti stopa, vracím se zpět k lodi a rozhoduji se jet až do Záhorské Vsi. Je přímo na řece.

Kousek pod mostem na levém břehu objevuji kilometrovník, který mi docela motá šišku. Podle Vodáckého průvodce bych měl být na km 57, ale tady je číslice 67. Takže někde lítá 10 km (na Povodí Moravy jsem zjistil, že soutok Moravy a Dyje je opravdu na km 69 a most u Mor. Sv. Jána je o dva km níže). Pokračuji tedy dál. Řeka je tu už asi 70 m široká, pěkně teče. Kolem řeky je povětšinou pusto, jen blízkost nějaký vesničky prozradí vždycky rybářský chaty s čeřeny buď na slovenské nebo rakouské straně. Několikrát se koupu, abych nemusel pít, protože už nemám co. Je odpoledne a začínám toho mít docela dost. Záhorská Ves pořád nikde. Podle mapy se toho moc nevyčte, protože to vypadá všude stejně, a na břeh se mi do těch kopřiv nechce. Až konečně narážím na rybáře, od kterého se dovídám, že jsem u Suchohradu a do Záhorské to je ještě nějakých 5 km. Žene se bouřka a zvedá se dost silnej protivítr – no paráda. Naštěstí jsou zas na rakouské straně rybářský chaty, tak bude v nejhorším kde se schovat.

Najednou v dálce vidím věž kostela a betonovou ochrannou zeď u řeky – Záhorská Ves – zachráněn (km cca 30). Nad vsí zastavuji, do křoví schovávám loď a pod ní loďák a jen s doklady a foťákem vyrážím do vsi. Funguje tu jen jedna hospoda, kde převažuje rómská národnost hrající automaty. Dávám nějaký to pivo, píšu sms domů a těším se, jak si večer konečně uvařím teplý jídlo a v pohodě se vyspím. Už cestou zpět k lodi mám divnej pocit. Jak se tak blížím, slyším hlasy a dutý rány převracející se lodě. Zrychluji. A narážím na dva cikány velký a jedno cikáně, jak jako chytají ryby. V rozbaleném loďáku zjišťuji nepřítomnost veškerého jídla, rumu a celty. Tmí se mi před očima. S pádlem v ruce se otáčím na tu opálenou trojku. Dostává se mi odpovědi, že oni samozřejmě nic neví, jen chytají ryby a žádný lodi si ani nevšimli. Nemá cenu něco zkoušet, protože bych odtud taky vůbec nemusel odjet. Jak dávám na vodu, ještě na mě řvou, abych jim nevyplašil ryby. Přeju jim, ať se z toho všeho jídla zas.rou a rychle pryč. Jsem tak vytočenej, že jsem rozhodnutej pádlovat až na Děvín. Kousíček pod vsí je motorový přívoz a na slovenské i rakouské straně docela živo. Pro příštího pádlara doporučuji zastavit tady a domluvit se s převozníky na ohlídání věcí.

Pořád ještě napěněnej pádluju co to jde a ukusuju kilometry. Vody mám 1,5 litru, jídlo žádný. Kolem vody pusto. Asi za hodinku a půl dorážím k Vysoké pri Moravě. Na břehu sedícího kluka se ptám, jestli mají ve vesnici krčmu. Mají. Pak se ptám, jestli se tam krade. Krade. Jedu dál!!! Ale už skoro pod vesnicí sedí další rybář, se kterým se dávám do řeči. Je to taky vodák. Zrovna před týdnem se vrátili z Vltavy. Zve mě do hospody a doporučuje místo na spaní. Ale jsem pořád tak naštvanej, že se mi nechce ani přirazit ke břehu a tahle konverzace probíhá mezi břehem a řekou. Pověděl jsem mu, co se mi stalo o vesnici výš. To ho docela dostalo, a že pomůže. Nakonec mě zve k sobě, jeho žena mi udělala míchaný vajíčka, jako desert mísa jahod a mezi tím pár panáčků vínovice. Nakonec spím kousek od jejich chalupy. Při ukládání se ke spaní zjišťuji, že jsem přišel i o nafukovací karimatku. Aspoň, že mi spacák nechali.

Čtvrtý den

Tak jako obě rána předchozí mě budí opět komáři – na ty se člověk může spolehnout, že ho zaspat nenechají. Balím zbytky věcí a před sebou mám posledních 20 km. Řeka pořád ještě teče a nějakých 10 km je opravdu opuštěná – už ani rybářský chaty tu nejsou. Pak je tu železniční most, poslední most přes Moravu. Tady se proud zpomaluje. Opět jsou tu rybářský chaty (hlavně na rakouský straně). Nalevo jsou vidět komíny z Děvínské Nové Vsi a nad ní skoro až do nízko visících mraků Děvínská Kobyla. Zbývají poslední kilometry. V jednom místě se tu řeka dělí na několik ramen. Užívám si to a bloudím rákosím. V jedné zátoce jsem překvapil hejno asi tak desetikilových tolstolobiků, kteří začali lítat vzduchem kolem lodě. Zajímavej pocit. No a pak už je tu skála s Děvínským hradem, soutok a mohutně se valící Dunaj.

Zastavuji přímo pod Děvínem, vytahuji loď, rovnám kosti a koukám na Dunaj. Je to síla. Ještě, že jsem si rozmyslel jízdu až do Bratislavy. Nevím, nevím, jestli by mě nehledali  někde v Maďarsku. Odnosím věci a loď na parkoviště pod hradem. Zavolám domů pro odvoz a u orosených Zlatých bažantů čekám, až si mě přijedou vyzvednout manželka se synem.

Vodouch