..., H, 7/16/2007 2:06 PM
DIVOKÁ VODA
pro mě je a už asi vždy bude znamenat nejtěsnější a nejkrásnější spojení mé duše s přírodou. Nikde a nikdy jsem ji necítil blíž. Vyrovnat se tomu může snad jen plavání a surfování v příboji oceánu. Ten všudypřítomný a nepřehlédnutelný jednoduchý fakt mě tam obklopuje ze všech stran a nesmazatelně útočí na všechny mé smysly a schopnosti. Nechce, abych pomyslel na něco jiného a každý můj úspěch odměňuje jedinečným a nezapomenutelným pocitem souznění a porozumění. Proniká do mě a jako nekonečný mnou prostupuje.

CENA ZA TO
pro mě je a už asi navždy zůstane pocit blízkosti konce, kterou chtě nechtě vnímám jako neuchopitelnou bytost stojící tiše opodál. Je součástí celé té nádherné scenérie. Stojí tam, když spouštím svoji loď na hladinu nebo když vcházím do lůna oceánu a ten mě pohlcuje. Někdy je její přítomnost zastřena hlukem vln nebo je skryta za hlasy kamarádů.

Člověk, který vodu miloval celý svůj život, by sám jistě svůj konec takhle nehádal. Tím spíše to platí v tomto případě. Neznám mnoho takových, kteří by byli zkušenější. Přesto je tento konec jaksi přirozený a normální. V kontrastu s nepřirozeným a nenormálním počínáním nejednoho agresivního řidiče brázdícího české silnice bezpochyby.

Podobná zpráva mě zastihla v mém životě už podruhé. Není to snadné a je nás takových v PV asi víc. Nemůžu ale začít nenávidět řeky ani oceán. Jsou součástí mého života a světa. Stejně, jako je součástí života i smrt.

Prosím, vezměte si do svého života to, co vám ON v průběhu toho svého dal. Možná nemohl dát víc. Kamarádi, vím, že musíte odcházet. A teď opravdu nevím, jestli chci, abyste odcházeli potupně na silnicích uvězněni ve vracích vozů nebo raději jinak, třeba na místech, která jste vy měli tak rádi...