Re: Houpací síť, Vladimír, 1/9/2015 8:40 AMPrvní signály probuzení zacítím ještě v noci, kdy je nebe poseto hvězdami a vůkol vládne nádherné ticho a klid. Ohniště, ze kterého se jen tu a tam ozve tlumené prasknutí a vyletí pár jisker, je obklopeno spáči, kteří zachumlaní do spacáků a celt spokojeně spí. Jak rád bych se také zachumlal do teplého spacáku, lehl na bok a přitáhl nohy k sobě do té požehnané zárodečné polohy, která přivodí spokojený spánek a dovolí narodit se šťastně do nového dne jako do nového života!
Běda však, nelze. Síť mne obepíná jako pavučina mouchu a vyvolává vidinu dlouhého utrpení, neboť ráno je ještě daleko. Nepříjemně probuzen zvažuji možnosti a rozhoduji se přece skrčit na bok, byť tím riskuji pád. Po kouskách se přetáčím, roztahuji síť, abych nevypadl, ve spacáku to jde tak těžce. Posléze přece jen ležím na boku a nohy mám pokrčeny, leč běda! To není ta pohodlná poloha, přinášející odpočinutí a pokojný spánek, ale nepřirozené zlomení těla v oblouku, kdy je vnější bok napjat a na vnitřním překážejí záhyby tuku. Silou se snažím toto pokřivení zapřít, ale je to snaha křečovitá a marná, nemající nic společného s touženým spánkem.
Vracím se tedy do jakéhosi kompromisu napůl mezi oběma polohami a konečně upadám do jakéhosi polospánku. Probouzím se z něj v intervalech, o kterých myslím, že netrvaly ani pět minut a snažím se jakkoliv moji polohu v síti změnit. Maně registruji, jak se noc mění v lezavé šero a já místo nejsladšího spánku počítám minuty do chvíle, kdy se šero změní v prosluněné ráno. Konečně přijde chvíle, která ospravedlní, abych vyskočil ze sítě jak zmrtvýchvstalý z hrobu, vstoupil hlasitě doprostřed kamarádů užívajících si ve spacácích na zemi pozvolné probouzení a s bujarostí ranního ptáčete radostně vykřikl:
"Ó, kterak báječně jsem se vyspal!"
