Letošní jaro a začátek léta zatím vodákům moc nepřeje. Všude je sucho, a když už je nějaký tok sjízdný, tak se stejně při sjezdu „práší za kánoí“. Když už náhodou zaprší, vláha se vsákne do půdy, a to, co zbude na vodní toky, rychle proteče do rybníků či přehrad, aniž by to na chviličku osvěžilo vyprahlý vodočet.

Stejně jako všichni ostatní, i já jsem měl letos v létě týden dovolené. Přemýšlel jsem, jak naložím se zaslouženým volnem. Na kanál se mi nikam nechtělo, nechtěl jsem se přetahovat s ostatními lidmi, které sucho vyhnalo z řek. Vody však bylo pomálu. Jo, když to nejde, tak to nejde.

Po důkladném zvažování nakonec vyhrál Hamerský potok. Každý, kdo na Hamerák jezdí, se teď pravděpodobně diví. Hamerák v červnu? Je ale pravdou, že pár let zpátky se Hamerský potok díky vydatným dešťům dal sjet i v půlce léta. Tehdy to však byla bohužel jen výjimka. Řekl jsem si tedy, že se alespoň suchou nohou zkusím projít korytem, udělám si příjemný den, naberu sílu z toku a podívám se, kudy se zase začátkem října vydám. Mám to tady opravdu moc rád.

Po příjezdu na přehradu jsem se jel podívat na chatový tábor. Nikde nebylo ani živáčka. Je pravdou, že nebylo v ten den moc hezky, nicméně takto liduprázdné jsem to tady nečekal. Je před prázdninami, zanedlouho tady bude zase rušno. Kemp působil klidně, byl pěkný a udržovaný.

Vrátil jsem se zpět k přehradě na místo, kde jsem nechal auto, a odtud jsem vyrazil k první kaskádě, k výpusti z rybníka. Jez byl vyhrazený, ostrůvek kvůli vymílání vodou zase o malinko menší než naposledy. Místo jsem si vyfotil a vydal jsem se korytem k druhé kaskádě. Cesta po kamenech byla fajn a příjemně ubíhala.

Pod kaskádou jsem na chvíli stanul suchou nohou na zemi. Udivilo mě, že půda v okolním lese je dost rozježděná, dost pravděpodobně od těžké techniky. Došel jsem až k „esíčku“, po kterém jsem se opět prošel, podíval jsem se i na druhou stranu na louku a vrátil se zpět. Prostě pohodička pro každou vodáckou duši.

Na chvíli jsem se zastavil a se zavřenýma očima jsem se zaposlouchal. Jako bych slyšel vodu tříštící se o kameny. Otevřel jsem oči. Uvědomil jsem si, že si na opravdivý divoký zvuk řeky budu muset ještě pár měsíců počkat. Vrátil jsem se na břeh a došel k jezu nad kaskádou přezdívanou magneťák. Bohužel se magnetický kámen postupně změnil ve viklan a nakonec upadl úplně. Ale i tak měla kaskáda stále své kouzlo, i když v ní nebylo moc vody. V ten den bych sklouznutí se po kaskádě nepřál ani největšímu nepříteli. Vody tam bylo opravdu pomálu. Myslím, že se dnem lodi by tam sebezkušenější vodák nechal i kus svého zadku.

Prošel jsem se ještě jednou tam a zpátky po koruně jezu, a pak už jsem se vydal lesem zpět k autu. Cestou jsem se ještě zastavil v Jindřiši, v místě, kde se vyskytuje tzv. vodácký potěr a kde jsem se i já kdysi učil pádlovat. Dají se tady sjet poslední dva jezy spodního toku. Stejně jako v přehradě, ani tady nebylo moc vody, šlajsna na horním jezu byla dokonce suchá úplně.

I přes to, že se mi ten den nepodařilo nic sjet, tedy kromě toho, že mi sjela noha po kameni a já jsem si skoro sednul do vody, musím říci, že projít si koryto pěšky nakonec nebylo tak špatnou variantou, jak by se mohlo zdát. A když se ještě k tomu cestou zastavíte na dobře vychlazenou desítku, je to vlastně balzám pro tělo i pro duši.

Viktor Vácha