Jarní tání začalo letos sice pozdě, ale zato mělo impozantní nástup. Kamarádi stihli v pátek sjet Olešku a v sobotu se vydáváme na Jizeru. Tři kajaky a Pálava. Stav přes 50 kyblíků slibuje pěkné svezení, ale výš než z Vilémova si při tomto stavu zcela nerozježdění netroufáme. Po zastavení u řeky, pohledu na vysokou hnědou vodu a zasněžené břehy následuje po straně krátká diskuse pálavistů a pak mi sdělují: „Víš, ono jet autem taky není špatný, a aspoň budete mít obě auta dole a budeme fotit a ....“.

Pojedeme tedy jen ve třech. Za vrčení kamer přihlížejících německých turistů sklouzáváme pohodlně do řeky. Proud je rychlý, ale už jsme tento úsek jeli za větší vody. Nejnepříjemnější jsou kusy ledu, které plavou s námi. Když se list pádla místo ponoření do vody opře o kus kry, docela slušně to vyhazuje z rovnováhy. Za chvíli si na to zvykáme stejně jako na zvuk kusů ledu, které narážejí do trupu lodě. A přichází první přenášení. Několik pokusů vyjet na zasněžený břeh končí couváním. Nakonec tedy opatrně vylézám na sníh přímo z vody a okamžitě se bořím do půl stehen do sněhové kaše. Zažil jsem už příjemnější přenášení, ale svítí sluníčko, takže ani zima není nikterak nesnesitelná.

Proud je rychlý, plavba utíká také i proto, že na oblíbených místech na hraní se všichni držíme „při zdi“. Nikomu se nechce plavat ani se ujišťovat, že toho eskymáka jsme opravdu, ale opravdu od podzimu nezapomněli. Cíl se pomalu blíží, tradiční společný sjezd jezu v Poniklé, hodně zalitá „Ponikelská soutěska“ a už poslední brodění sněhem k autům. Prostě nic světoborného, ale příjemné zahájení jarní sezóny, která by vzhledem k množství sněhu na horách mohla letos být docela dlouhá.

Jirka Janoušek