Před delší dobou jsem na facebooku založil skupinu pro tvůrce dřevěných lodí. Sice tam bývá mnoho hodnotných prezentací a odborných diskuzí, ale pořád to je jen virtuálno. Navíc ne každý je na FB. Fyzicky jsme se jako dřevní loďaři potkávali jen náhodně na různých závodech, vodáckých a společenských akcí a podobně. Někdy v lednu vznikla myšlenka uspořádat akci pod názvem Dřevolodní sympozium. Akce byla neprodleně vyhlášena a zpropagována mezi zainteresovanými. Postupně někteří zájemci o účast podléhali skepsi ohledně covidové situace, ale jak prorokoval kolega Karel: „Tou dobou budem už všichni promořený, nebo mrtvý.“

Skoro to tak dopadlo a sešli jsme se podle původního plánu poslední květnový víkend na ostrově v Brandýse nad Labem. Tedy asi jen metr nad Labem.

Když jsem dorazil na místo, někteří účastníci už tu byli a rokovali nad loděmi kolegy Libora. Nejdřív nad krásnou cedrovkou deblovkou s motivem šípu vykládaným tmavším dřevem na dně lodi a potom nad Orlicí, ve které závodil jeho tatínek, ale která je dnes děravá jak ústa staré ženy. Rozebírali jsme možnosti alespoň zastavení rozpadu památky. Libor z lodi důmyslným mechanickým způsobem sejmul žebrorys a aktuálně vyrábí její tvarovou kopii z cedrových štráfků.

Postupně přijížděli další účastníci a vykládali své lodě z povozů. Podle toho se vždycky hlouček účastníků přesouval a poslouchal výklad o té které lodi následně s bohatou diskusí. Například přijel David, na střeše auta březovou kánoe z opravdové březové kůry a thůjového dřeva, vše autenticky sešité smrkovými kořínky a slepené smrkovou smůlou. A pak z auta tahal sestavu kánoí menších a ještě menších…

Se setměním jsme se přesunuli k ohni z odřezků dřeva od výroby roubených chalup, které na šikovnou délku 16″ nakrátil a přivezl kolega Hynek.

Ráno začali přijíždět sobotní návštěvníci s překližkovými seakajaky a vše začalo nanovo.  Dlouhé spontání debaty nad loděmi, potěžkávání lodí a různé zkoumání. A taky zkoušení lodí na vodě. Projel jsem si jeden překližkový kajak a bajdarku vyrobenou techologií „Skin on frame“, tedy tkaninou potažená dřevěná konstrukce. Bajdarka je trochu jako mořský kajak, ale bachratější a používali ji Aleuti.

David mezitím nahříval na pánvi nad ohněm směs smrkové smůly a mletých dřevěných uhlíků a vylepšoval lepení své kánoe.

V pozdním dopoledni odplouváme do muzea v Čelákovicích. Ukázalo se, že rychlostně jsme skupina značně nesourodá, ale ti pomalejší vše dohnali nadšením.

Tuhle svoji první plavbu v cedrovce popisoval Hynek, že prý v životě neseděl v tak rychlé lodi. No prostě dobře vyrobená loď podle dobrých plánů.

Vašek je sice velký vodní skaut, ale na Maňásku, legendárním to skautském plavidle, tady jel poprvé. Cestou proti proudu jsme se zastavili na oběd u stánku přímo na břehu Labe, těsně nad soutokem s Jizerou. Po obědě jsme pokračovali dál do Čelákovic. Cestou nás zastihl solidní liják, bouřka a krupobití. Po jeho skončení jsem měl v lodi docela dost vody a v přídi závěj krup. V Čelákovicích jsme chvíli laborovali s variantou dopádlovat až k muzeu, ale postupně jsme seznali, že vypádlování prudce tekoucího odtokového kanálu od elektrárny bylo na nic a nakonec jsme nechali lodě u zdymadla a do muzea došli s prominutím pěšky.

Do muzea jsme nešli prohlížet obligátní památky jako rozbité kachle a džbánky, ale dva originály historických dlabaných kanoí – monoxylů, nalezených ve zdejším kraji a odborně konzervovaných a uložených zde v muzeu. Samostatné pojednání o novějším nálezu monoxylu si můžete přečíst na webu muzea.

Krom monoxylů jsme si prohlédli pár dalších památek na drsný život dávných vodáků a pak se vydali zpět k řece.

Když jsme dopádlovali zpátky na ostrov, tak pokračovaly různé testovací jízdy plavidel. Největší zájem byl pochopitelně o jízdu v březové kanoi.  Testování byl podroben i malý model březovky, ale ani nejlehčí jezdci na něm nedopluli dál, než pár metrů.

Tady na videu jsou zachycené testovací jízdy na březové kanoi poloviční velikosti, ale i další dění během akce.

V sobotní večer krom nekončících rozhovorů o různých technologiích výroby dřevěných lodí a historek s nimi spjatých už došlo i na hudbu v podání některých z nás.  Banjo je takový symbolický nástroj. Však jsem taky na akci dovezl trička s nápisem „Paddle faster, I hear banjo“, v češtině „Pádluj rychleji, slyším banjo“, což je citát z legendárního kanoistického filmu Deliverance.

V neděli došlo na postupné loučení, ale ti nejpilnější z nás jsme si ještě střihli Jizeru za pěkného průtoku od Kačova až na soutok a po Labi zase do Brandýsa.

Bylo to krásné, bylo to velice podnětné. Asi největší kouzlo akce spočívalo v tom, že poprvé se na jednom místě sešla řada nadšenců do stavby dřevěných lodí, kteří jsou ve svém okolí možná za podivíny, v lepším případě jejich snahu známí nedocení, v horším si malují kolečko na čelo. A tady najednou všichni byli na jedné vlně, obdivovali si navzájem své výrobky a sdíleli nadšení. A věřím, že tato jiskra zažehla oheň, který jen tak nevyhasne a akce bude mít pokračování. To příští ročník plánujeme spolu s vedením vodáckého muzea ve Zruči nad Sázavou na příští jaro s tím, že Dřevolodní sympozium se prolne s tradiční retroplavbou a otevíráním vodáckého muzea.

Takže Ahoj a dřevu zdar!

Chobotnice