Rád bych se s vámi podělil o svou osobní zkušenost a předal vám alespoň teoretickou přípravu pro případ, že se nešťastně dostanete do mohutného válce pod jezem, který drží a nejde z něj uplavat. Tahle příhoda se mi stala asi před devíti lety na řece Kamenici na 4 metrovém jezu (dle kilometráže r.km 5,4). Bylo to ještě před opravou jezu.

Nikdo z vás nemůže předem tušit, jak se zachová v situaci, kdy mu jde opravdu o život. Můžete mít teorii v malíku, ale ve vodě pod jezem, bez možnosti se nadechnout, teprve začne ta pravá zkouška psychické a fyzické odolnosti. Před touhle nešťastnou (lehkomyslnou) událostí jsem už měl něco za sebou (tento jez jsem dříve několikrát v pohodě skočil), a tak jsem si věřil. Bohužel jsem špatně odhadl válec, který se toho dne tvořil pod jezem. Teklo tehdy přes 23 m³/s.

Kamarádi kajakáři jez skočili na první pohled bez větších potíží, a tak jsem se rozhodl skočit i já. A že jsme měli jez hezky zajištěný házečkami, necítil jsem větší než běžné obavy (respekt z vody) jako jindy. Po skoku z čtyřmetrového jezu se můj kajak propadl o dobrý metr do zpěněné vody, a protože jsem nedopadl úplně nejlépe, musel jsem eskymovat. Eskymovat umím docela dobře a to i bez pádla, proto se mi můj první pokus zdařil. Malou chvilku jsem se domníval, že jsem z nejhoršího venku. Jak škaredě jsem se ale mýlil! Během mžiku jsem ucítil, jak mi na záď kajaku dopadá voda a v ten samý moment jsem byl zase pod vodou, doslova v pračce. K mé smůle se pod jezem tvořil nepatrný proud, který odtékal do výdutě vymleté vodou v pravé koze pod jezem. Tam jsem také uvízl s kajakem a s hlavou pod hladinou. Cítil jsem, jak se mi kajak do jeskyně silně zaklínil a že nemám sílu na to, abych ho vyprostil, natož se s ním otočil nad hladinu. Zde jsem ještě naposledy racionálně zauvažoval. Řekl si, že se musím dostat z kajaku tak, aby mě tlak padající vody nestlačil pod hladinu dřív, než se pokusím vzepřít o loď a nadechnout se nad hladinou. To se mi naštěstí podařilo, ale během mžiku jsem zmizel pod hladinou.

S ohlušujícím rachotem padající vody a bez možnosti dýchat jsem se snažil stůj co stůj doplavat na hladinu a tam se opět nadechnout. Říkal jsem si: „Jsi bývalý plavec ve skvělé fyzické kondici a máš na sobě nejlepší nosnou vestu. To zvládneš.“
Začal jsem tedy bezhlavě plavat k hladině, co mi síly stačily, ale marně. Ten běsnící zpěněný živel nebylo možné přemoci a já tak ztrácel čím dál víc sil a drahocenného kyslíku. Při té marné snaze vidíš světlo na hladině, které ti prostupuje do tváře, a vytoužený vzduch nad hladinou, který se ti zdá už tak blízko. Začneš z šílenství po vzduchu polykat zpěněnou vodu s myšlenkou, že se ti podaří pár těch bublinek vzduchu dostat do plic. Jenže máš břicho plné vody, ale bez známek přísunu kyslíku. Najednou už nemůžeš. Ty dvě minuty usilovného boje pod jezem tě natolik vyčerpalo, že už nemáš sílu dál plavat vzhůru k hladině, a přestáváš bojovat. Na malou chvilku tě jez pustí a ty necítíš na sebe dopadat tu ohromnou masu vody, jsi vláčný, napůl mrtvý. Pak tě jez opět k sobě nasaje a znovu ucítíš sílu padající vody, která tě ohlušuje, láme ti vaz a kosti v těle. Voda do tebe buší tak dlouho, než tě zatlačí do takové hloubky, kde tlak padající vody už není tak silný, ale tobě je už to vlastně jedno. V ten moment přichází krátké bezvědomí, v mysli se ti odehrávají vzpomínky na tvůj prožitý život. Já měl to obrovské štěstí, že jsem se v duchu rozloučil s jasnými obrazy mých nejbližších, a naprosto vyrovnaně jsem už čekal na příchod smrti.

V ten moment jsem zažil neuvěřitelný pocit, jako by do mě někdo vdechl život. Začal jsem jsem naprosto racionálně uvažovat a měl jsem sil na rozdávání. Musím se přiznat, že všechny podobné jevy se vždy snažím vysvětlit racionálně, a proto se domnívám, že můj organizmus si sáhl pro rezervu zásluhou silné hypoxie (nedostatku kyslíku), kterou jsem právě prožíval. Mé tělo asi dokázalo využít zásobu mrtvého vzduchu uvnitř plic, což za běžného dýchání není možné. Mohu tak mluvit o velkém štěstí, že se mi to podařilo. Byla to snad vyšší vůle….? Navíc se mi musel do mozku uvolnit určitý hormon, který nastartoval mé myšlení, a já se opět, i když hluboko pod vodou, začal chovat naprosto klidně a racionálně. Uvědomil jsem si, že mě nic tak netíží, že už vlastně nemám strach ze smrti. Byl to zvláštní pocit.

Najednou jsem si začal uvědomovat, jak mě z tlaku vody hluboko pod hladinou bolí uši. Musím je profouknout. V ten moment mě síla padající vody zatlačila na úplné dno pod jezem. U dna jsem pocítil, jak spodní voda odtéká po písčitém dnu. Vzpomněl jsem si na poučky a pokusil se o únik od jezu. Plaval jsem u dna zcela v klidu, naprosto uvolněný bez předešlé paniky. Vlastně jsem ani moc usilovně plavat nemusel, protože jsem krásně cítil, jak se od jezu rychle vzdaluji bez sebevětší námahy. Ve vzdálenosti asi pěti metrů od jezu bohužel začala fungovat má nosná vesta. Navíc spodní voda narazila na zvýšené dno a já se tak začal vynořovat. Nebyl jsem ale dostatečně daleko, abych unikl zpětnému tahu pod jez. A vesta mě bohužel nevynesla tak vysoko nad hladinu nad zpěněnou vodu vývařiště, abych se dokázal nadechnout. Už jsem se ale nesnažil s vodou bojovat, naopak jsem začal využívat její sílu a to mě zachránilo.

Během vteřiny jsem byl opět pod padajícím proudem vody, ale již s jasnou strategií. Nechal jsem se bez větší námahy opět zatlačit na dno pod jezem. Tam jsem se rychle zorientoval a začal jsem usilovně plavat od jezu pryč. Plaval jsem prsa tak blízko dna, co to jen šlo, protože jsem už věděl, že se proud vody za malinkou chvilku bude ode dna opět zvedat. Chtěl jsem doplavat za vývařiště, za ten mocný válec, který by mě u hladiny zase znovu nasál pod jez. V místě, kde se mé tělo i zásluhou nosné vesty začalo odpoutávat ode dna, jsem se vší silou v nohách odrazil od naštěstí pevného dna a silným tempem prsou vzhůru jsem vykoukl hlavou nad karfioly, kde jsem se konečně nadechl čerstvého vzduchu. Teď už jsem si byl více než jistý, že mě jez nedostane. Odhalil jeho slabinu. Opakovalo se stejné kolečko, jen s tím rozdílem, že voda v jezu mocně zapulzovala a doslova se mnou flákla o dno do třímetrové hloubky. Nestačil jsem ani polknout a profouknout tak uši, jaká to byla rychlost (naštěstí bubínky vydržely). Během vteřiny jsem byl zase na místě, kde se spodní voda začala ode dna trhat směrem k hladině, a to už jsem věděl, že musí následovat mohutný odraz ode dna, silný záběr jednoho tempa prsou a na hladině plavat od jezu doslova o život. Zřetelně jsem cítil, jak mi válec drží a natahuje nohy, snaží se mě opět dostat zpět do chřtánu padající vody pod jezem. Kraul a má touha žít byly už silnější než síla živlu, který mě málem toho dne připravil o život.

Kamarádi vodáci, nikdy nemá smysl ani sobě a už vůbec ne druhým dokazovat, jaký jsi borec. Navíc v době, kdy má řeka takovou sílu v průtoku. Je vždy lepší před jezem nebo válcem vysednout a s kajakem (jakoukoli lodí) podobné místo obejít. Měl jsem v ten den obrovské štěstí a mohu se tak dál radovat z života se svými blízkými. Když se však už dostaneš do podobné situace, snaž se v první řadě nepanikařit (vím, že to půjde jen velice obtížně) a pokus se svůj život zachránit dle mé popsané zkušenosti. Platí to ale hlavně u jezů (válců), které v žádném místě u hladiny neodtékají. Vodákům přeji zdar, vždy plný pytel štěstí a spoustu krásných zážitků z řek a potoků.

Milan / Šumák

Poznámka redakce: Záchrana z válce spodním proudem u dna je opravdu reálná a mnoho lidí se takto zachránilo, o čemž svědčí i tento příběh. Mějte ale na paměti, že je zde mnoho nebezpečných faktorů. U dna mohou být kameny, klády nebo jiný materiál, do kterého se můžete zachytit nebo narazit. Turbulentní proudění ve válci navíc s tělem může značně smýkat a ztráta orientace je zde častá. Dále u parabolických nebo šikmých přelivných ploch zcela jistě narazíte do přelivné plochy pokračující pod vodou při pokusu o zanoření a bude po ní vláčeni. Zanořit se tak dá jen u kolmých přepadů. Zde ale hrozí riziko zatlačení do sekundárního válce, který vzniká pod vodou mezi přepadem a přelivnou plochou. Problémem je i vesta, která vás vynese na hladinu obvykle u konce vývaru, ale ne za ním. Její sundání je však velmi nebezpečné a často i nemožné z pohledu dnešních konstrukcí moderních vest.

Je těžké poskytnout nějaký jednoduchý postup na záchranu. Obecně ale platí, že pokud vám válec umožní alespoň trochu v něm plavat, je vhodné se šikmým směrem (jako u přejezdu lodí) dostat ke břehu či do nějakého odtokového proudu. Variantu se zanořením bych nechal jako poslední možnost úniku z válce. Pokud si chcete zkusit na bezpečném terénu, co je válec a jak se z něho dá dostat, přihlaste se na unikátní kurz Záchrana z válce, kde si můžete zkusit i podplavávání spodem.