Jak jsem topil syna, Václav, 10/1/2020 10:31 PM
Labe z Vrchlabí při pouštění na Barace s tehdy - tuším 11-letým synem. S ním na palubě mi přišly vlny daleko větší, než když jsem tam plul o dva roky později sám. Prostě jsem se bál za něj. Tím trpím při každé plavbě s dětmi dosud. Následoval tehdy rozestavěný jez, pod ním slušný válec. Poprvé jsme do válce vlítli a s určitými potížemi vypluli. Při druhé plavbě si nás válec podal, otočili jsme se. Okamžitě jsem zapomněl na poučky, pustil loď i pádlo a vrhl se kupředu po synovi. Bylo to jeho první cvaknutí se mnou na takové vodě. Strach o dítě je naprosto pudová záležitost. Popadl jsem ho za vestu a tlačil nás oba ke břehu. Problém byl, že jeho též pod vodu, jak mi následně sdělil. Jaksi se mu nedostával kyslík. Nebyl tedy se záchranou zcela spokojen. Když jsem totéž zopakoval na Vavřinci (při průplavu zcela klidným Strašíkem nás sejmula větev), požádal mě, ať se na jeho zachraňování příště vykašlu, že to zvládne sám... Začal dospívat... :-)
Ještě jednu storku mám: Březen, jarní obleva, do desíti stupňu nad nulou. Děti (3 a 7) v péřovkách a vestách. Naprosto klidná Výrovka (Vavřinec) z Plaňan. Na jednom místě za zatáčkou se proud nečekaně zrychlil. O deset, patnáct metrů níže ležely dva spadlé stromy. Reflexivně jsem bleskurychle otočil loď špicí proti proudu a zkusil přistát na jedné straně. Když nás proud začal přibližovat ke stromům, což jsem koutkem oka vnímal, traverzoval jsem na druhý břeh a kousek před kmeny se chytil vracáku. Kurzy mi pomohly správně vyhodnotit situaci, ale i tak jsem se potom na břehu docela vydýchával. Představa dvou děcek pod stromy mě děsila. Tehdy tříletý Matouš má od té doby k vodě trochu rezervovaný vztah. Úplně ji nezavrhl, ale nic trochu tekoucího nevyhledává... Teď mi naskočila noční můra každého rodiče - utopená holčička při plavbě s otcem letos zjara...