Na peřeje na Lipno jsme občas vyrazili, pokud se to podařilo sladit s pracovními cestami, dovolenou atd. Naposledy jsme tam byli v 2016 během olympiády v Riu de Janeiro, kdy po dobu her protékal snížený průtok 15m³/s a já jsem pak v týdnu sjel na kajaku i samotné Čertovy proudy. Nicméně i při tomto průtoku to asi už bylo za hranicí mých schopností na nafukovacím kajaku Traveller.

V sobotu ráno při pohledu na vodočty, kdy se po celonočním dešti pohnuly stavy pouze na Klabavě a Skalici, jsem navrhl drahé polovičce, že pojedeme na Skalici. Je to příjemná říčka, nikdy jsem tam nebyl, údolí na soutoku je pěkné s menšími peřejemi a ještě navíc upuštěný Orlík na hladinu 340,2 m. Po krátké diskusi bylo odsouhlaseno. Z Mirovic to jsou 4h na soutok, večer táborák, ráno kousek na přehradu. Před obědem se kontrolně podívám ještě jednou na vodočet a vidím, že pod Březnicí už teče 13 m³/s, na vodočtu ve Varvažově hladina zatím stoupá podstatně pomaleji, ale „logicky někdy to tam musí dotéct“.

V Mirovicích nafoukneme Orinoko a někdy po 4h vyrážíme. První jez (druhý mirovický) na km 18,3 přenášíme, velká vlna spolu s nízkou lávkou se nám ani na Orinoku moc nelíbí. Všechny další jezy po prohlédnutí již sjíždíme. Místy jsou problémy s vrbičkami, hladina je už tak vysoko, že máme problém projet. Řeka se pomalu místy začíná rozlévat, objet vrbičky po louce přes elektrický ohradník úplně nelze. Na pár místech máme problémy, ale vše po rychlém vyskočení a nasměrování lodě do úzkého průjezdu je nějak zvladatelné. Od Krsic začínají peřejky, na které se těšíme. Místní obyvatelé budov ležících blízko vody sledují s obavami hladinu, jak se pomalu zvedá. Utěšujeme je z lodi, že už to pomalu opadá. Nad Varvažovem jsou v peřeji další vrbičky a při stavu 135 cm jsou akorát hraničně na naší lodi průjezdné.

Pod vodočtem začínají ještě hezčí peřeje. U prvního tábora si nás se soumrakem fotí, jak sjíždíme jez. Peřej pod jezem je výživná, za chvíli je další laguna u druhého tábora, jízek a zase nádherné peřeje. Na konci peřeje v rychlém proudu velký strom s pahýly větví trčících do vody. Pro naši loď neprůjezdné, traverzujeme a vystupujeme na břeh. Začíná se stmívat, a tak vystupujeme na louce u dětského tábora Avia.

Celou noc drobně prší, ráno chceme vyjet brzo, třeba stihneme si ještě zahrát s partou volejbal. Ráno za světla kolem 6h vstanu a jdu se podívat k řece. Mám trochu podezření, že stoupla hladina, protože v dáli něco hučí, co večer slyšet nebylo. Hladina je asi o půl metru výše a hučící místo je nebezpečný most/sifon na silnici k táboru. Nicméně při tomto množství vody nebude jeho sjetí činit žádné problémy. Snažím na mizejícím signálu zjistit stav na vodočtu ve Varvažově – po chvíli se objevuje 192 cm a 32 m³/s. Vzhledem k tomu, že začíná silně pršet, zalézám zpět do spacáku a usínám. O 2 hodiny později je po dešti a obloha se začíná rozjasňovat.

Balíme a vyjíždíme s tím, že na soutok je to jenom 1km, a pokud bude náznak padlého stromu, tak ihned zastavujeme. Orinoko je taková loď „tankoidní“, jet rovně dolů nečiní problémy, ale nějaké manévry, potažmo s plnou bagáží nejsou optimální. Most přejedeme bez problémů, v druhé zatáčce vidíme strom a zastavujeme. Nicméně při levé straně je velký průjezd a ve vlnách další peřeje zastavujeme na hranici maximálního vzdutí, kde vidíme další nádhernou peřej. V té rychlosti jsme si ani nevšimli soutoku s Lomnicí, její průtok byl v danou chvíli pouze cca 5 m³/s. Svištíme v plné rychlosti dále, voda se valí přes balvany a my jásáme nad tou krásou. Užíváme si další skoro 2 km peřejnaté vody, pak už je znát nadržení, ale při tomto průtoku lze pozorovat pohyb vody ještě na soutoku s Otavou. Závěrečné 2 km proti větru do Štědronína nijak nespěcháme, plni vnitřních dojmů z úžasného sjezdu peřejnatou řekou v místech, kdy bychom to vůbec neočekávali.

V mé staré kilometráži z roku 1978 je řeka Skalice „ohodnocena“ stupněm I+, v aktualizované kilometráži jsou peřeje před soutokem II a peřej na Lomnici, která je obvykle pod hladinou, označena II !. Při tomto zvýšeném průtoku bych subjektivně půl obtížnostního stupně přidal jak pro Skalici, tak dolní Lomnici. Je opravdu škoda, že tato říčka není sjízdná častěji, ale pak bychom tam asi potkávali komerční raftové výpravy a nebyla by to objevitelská cesta, jak nám to připadalo. Potichu si slibuji, že se tam určitě vrátím a klidně i za nižšího stavu vody. Místo velkých vln a skoků budou průjezdy mezi balvany, tábořiště u peřeje v lese a přenášení mostu u rekreačního střediska Avia. Doporučuji tento úsek sledovat, a pokud bude nízká hladina v přehradě, dojet co nejdále to půjde. Skalice a dolní Lomnice prostě stojí za to.

Richard Saidl