Přespáváme téměř u silnice na místě u levého přítoku v dolní části Steyru. Celou noc prší a ráno přítok obhlížíme, koukáme do DKV, vody je totiž požehnaně. Jsme tu ale kvůli Steyru. Vody má taky docela hodně, tak pojedeme i horní část. Máme vodácky odpočinkový víkend po nabité sezóně. Balíme brzy a něco po 8.ráno už obhlížíme Strombodingfall. Tak tolik vody jsem tu ještě neviděla. Vodopád v levé části valí docela slušně, kdyby se tam povedlo najet, bylo by to pěkný. Jako obvykle se jdeme podívat, jak to vypadá nahoře kvůli včasnému zastavení. Máme vyhlídnuté čtyři vracáky, pěkně postupně jeden po druhém, dostatečně daleko na vodopádem.

Na parkovišti se převlékáme, auto už je dole, a tak všichni nasedáme. Je to pohoda, dokonce vysvitlo i sluníčko. Teče to rychle, šplouchá, blbnout moc není kde. Projíždíme Hinterstoderem, zastavujeme za stupínky a oddechujeme. Má to docela sílu a s mou novou malou lodičkou to trochu lomcuje. A je to tu. Voda přitvrzuje, má spád a rychlost. Zastavujeme ve vracáku nalevo, postupně jedeme do dalšího domluveného napravo. Jde to v pohodě. První jezdec přejíždí do výstupního vracáku na levé straně. Jsme dohodnutí čekat, až vystoupí, a pak přejíždět po jednom. Je u břehu a chystá se vystoupit. Vyrážím. Nájezd z vracáku a traverz přes rozbitou vodu...zní to banálně. Tohle děláme přeci každou chvíli. Jenže to bych nesměla být já. Můžu mít sjetý Finstermunster na Innu, vodnatý spodní Oetz, technický Gimbach nebo třeba Čerťáky, ale...

V malé chviličce mě voda sejme, jsem na pádle a hned hlavou dolů. Musím rychle zvednout! Stromboding je kousek přede mnou. Záchranných pseudovracáků už není mnoho. Mám to zkouklé a přesně vím, co by mě čekalo. Jenže nezvedám. Alespoň jsem se nadechla. Tak rychle znovu. Poslední šance, jenže znovu nezvedám. Nadechuji se. Propadám skepsi. Znova pořádně srovnat a dát do toho vše! A další „poslední“ šance? Věřím na víc posledních šancí, než bych si myslela. Vím dobře, co přece pak následuje. Než se srovnám, dostávám aspoň 3x do helmy, 2x do ruky, ramene a pak už je příležitost zvednout pořádně! Škubu kyčlí, máchám pádlem. Jsem skoro nahoře. Skoro. S touhle lodičkou to ještě není přátelství na život a na smrt. Na tom prvním budu muset ještě zapracovat. Pohled dolů při pokusu o zvednutí mě děsí! Jsem v průšvihu (nahrazeno sprosté slovo). Daleko za posledním záchranným vracákem a navíc jdu znovu hlavou dolů... Při posledním, čtvrtém pokusu o zvednutí, se stihnu rozhlédnout. V hlavě se mi honí mnoho myšlenek. Naštěstí je přebila snad ta správná. Ten skluz, co je nad mostem, ten za tím přepadem vody, přece musí mít vracák. Rychle vydupnout z lodě. Stejně je tak malá, že jakoby nebyla. Kolem mě je najednou spousta světlých bublinek. Ty bublinky ne a ne skončit. Čekám, ale nic. Už nemůžu s dechem. Dám dvě tempa směrem vzhůru, je-li to vzhůru. Světlo je větší, a tak se nadechuji. Současně se přitom převaluji na břicho a natahuju ruku, jak nejdál to jde. Krauluju o 106. Z kurzu dobře vím, že opravdu stačí se jen ve správný moment převalit na břicho a strčit tam ruku. Dávám do toho všechno. Nemám úplně přehled, kde jsem, ale tuším to.

Ten boj je najednou nějaký snazší. Jo, asi vracák. Snažím se přesně zorientovat a doufám, že bude líp. Trochu je. Jenže slaboučký proud mě někam vtáhl. Jsem hlavou pod vodou a kolem je skála. Je i nade mnou. Tohle je snad ještě horší pocit, než ty světlé bublinky, které znamenají naději...o tomhle, být pod skálou, jsem už mnoho slyšela. Ale ... Trvá to jen pár chviliček a nade mnou je zase nebe a stromy. Jenže ten boj nekončí. Jsem ve vracáku ve vymleté kapse porostlé mechem. Zoufale se snažím čehokoli chytit. Přesto tam obkroužím jedno kolečko a při druhém se bojím, ať nenaplavu znovu do proudu. To už, přiznávám, mám docela dost. Chytám se skály, kterou jsem před chvílí podplavala. Stylem „přelez si svůj převis“ konec skály objímám. Většinou těla jsem ve vodě a čekám, co bude dál. Mrznou mi prsty.

Vím, že ten, s kým tady jsem, už je na břehu, má chladnou hlavu a s sebou spoustu matroše. Bude u mě co by dup. Věřím tomu. Nic jiného totiž dělat nemůžu. Samozáchrana neklapne, navíc už na ni fyzicky nemám. Je to děsně dlouhých několik vteřin. Ale věřím. Na mostě stojí tři lidi a děsně řvou. Zvládnu jim ještě ukázat rukou jedničku v domnění, že přestanou řvát, což mě trochu znervózňuje. Za chvíli je u mě parťák. To už moc necítím ruce. Háže mi házečku, které se snažím chytit. Se skřehlýma prstama to jde fakt blbě. Není po čem vylézt, mech klouže a házečky se neudržím. Tak mi dělá z náhradní smyce, kterou vozí ve vestě žebřík pomocí uzlů. Přistává u mě hned po té, co jakž takž stabilizuji držení házečky. Jsem nahoře. Padám na zem a zkouším to vydýchat. Pode mnou byl ještě jeden pidivracáček. Líp by se v něm čekalo, ale blběji z něj lezlo ven. Ale přes to ... stáli při mě všichni svatí!!! Ty dva válce a následný let do vývařiště jako kráva bych fakt absolvovat nechtěla. Jak se asi plave Strombodingfall?

Loď je ta tam. Pádlo taky. Ale bylo mi to fakt jedno. Úplně jedno. Nakonec se našla na jezu. Pádlo zůstalo o ten vracák pode mnou. Po hodince jsem si došla po silnici k jezu pro loď a dopádlovala od jezu s náhradním pádlem dolů. Po svačince jsme se všichni vraceli pro pádlo. Přála jsem si, aby tam nebylo. Aby tam parťák nemusel slaňovat.

Slaňoval. Vypadalo to úžasně, ale ve mě to cukalo. Pádlo jsme vytáhli na házečce, když jsem tam asi na sedmý hod dohodila. Bolelo mě rameno z pádlování na Čerťákách a přicházeli k sobě všechna ta otlučená místa, která byla při plavání chlazená.

A kde byla chyba? Steyr v té době kulminoval, pegel Klaus (pro horní Steyr) ukazoval 243cm (Hohe wasser 240cm). Je to krásná voda. Jen jsem prostě nepřetraverzovala proud. Taková jednoduchá věc, kterou děláme každou chvíli, v mnohem těžších místech. Svou roli měla nesehranost s malou lodí, zvlášť po víkendu a vůbec spoustě času tráveném v creekovce. Lidská, jednoduchá chybička ...která mě mohla stát docela hodně. A nemyslím jen uplavanou středovou pěnu nebo pádlo a loď. Tak doufám, že tohle „štěstí“ teď zas nějakou dobu nebudu potřebovat, a vy ho budete mít při přenášení nebo i dobrovolném sjezdu hlavou nahoru za menšího stavu zase o to víc. I já chci vědět, jak se asi jezdí Stromboding.

Je to jen jeden malý příběh, který se může stát komukoli a kdekoli. Nemá nikoho vyděsit ani odradit. Ještě nedávno mi někdo říkal, že nejhorší jsou první dva roky, co se člověk naučí jezdit. Když je kajakář přežije, je skoro za vodou. Tak jen ať neusneme na vavřínech a jsme bystří i při banálním traverzu řeky. Přiznávám, že při každém přečtení je mi stále těžko, ale prostě stalo se, a jezdíme dál.

Katie