Loď, se kterou jezdíme na Jadran, už jsem vám představila. Vypravili jsme se tam s ní už čtyřikrát, tak je na čase, abych se s vámi podělila o nabyté zkušenosti.

Jak se tam dostat?

První, co každého napadne, je autem. S nafukovačkou máme ještě i jinou možnost a tu pravidelně využíváme. Jezdíme vlakem, přímým lehátkovým vagónem, co jezdí z Prahy do Splitu. Se slevami City Star a IN 25 – stačí jeden z dvojice na 3 měsíce – vyjde zpáteční jízdenka pro dva z Brna na necelých 6 tisíc. V poledne nastoupíme, všechny krámy nacpeme do kupé a druhý den ráno vyspaní vystoupíme hned u moře. A nemáme problém, kam na těch 10-14 dní odstavit auto. Trasy volíme buď ze Splitu, nebo ze Zadaru, kam se dá dostat stejným spojem s přestupem v Kninu. Anebo poodjedeme trajektem na nějaký ostrov, jejich stanoviště ve Splitu je hned proti nádraží přes ulici a výběr je bohatý.

Co s sebou?

Stejnou výbavu jako na letní vodu u nás. Co nejméně věcí, ale nezapomenout na žádnou důležitou drobnost. Stan – i když jezdíme ve vrcholném létě, není to záruka stálého pěkného počasí po celou dobu a rovněž bez přítomnosti otravného hmyzu se vyspíme lépe. Silnější nafukovací karimatku – útesy i oblázky jsou tvrdé. Vařič – v létě je v Chorvatsku všude zakázáno rozdělávat oheň. A i když ho někdy (často) přece jen rozděláme, tak tam, kde nás nikdo nevidí. Malý a hned u vody, požárů už tu bylo dost. Dostatek nádob na pitnou vodu. Opalovací krém, sluneční brýle, čepici nebo klobouček s kšiltem. Boty do vody. Celtu na ležení na pláži nebo stavbu přístřešku tam, kde není stín. Potapěčské brýle a šnorchl. Do lékárničky něco na ošetření případných rozsáhlých a hlubokých odřenin – útesy jsou ostré. Základní nářadí na stavbu a případnou opravu lodi. Malou nafukovací žabku – sice první nafouknutí lodi trvá déle, ale pak už ji 14 dní jenom dofukujeme a úspora místa v lodi oproti pumpě je značná. Bažanta do lodi (používáme seříznutou petku) – některé přejezdy jsou dlouhé a ani časté přistávání u útesů není nic moc.

Kde sehnat mapy?

Pro naplánování trasy je potřeba mapa. Pokud vám stačí z mobilu, počítejte s tím, že ne v každé zátoce je signál. Tištěná celková mapa Chorvatska je nedostatečná. Doporučuji koupit si mapu chorvatského pobřeží anebo navštívit i-čka ve velkých městech (Split, Zadar, Šibenik, Vodice, Dubrovník), kde se dají získat zdarma podrobné mapy příslušné župy. Bohužel jen té jedné, pro sousední musíte k sousedům. My už je máme všechny a používáme je nejraději. Trasy plánujeme jen zhruba, je nutné je na místě přizpůsobit počasí, větru a vlnám. Někdy se nám podařilo ujet třicet kilometrů, někdy jsme se posunuli jen o tři zátoky. Takový rozumný průměr je patnáct, maximálně dvacet kilometrů za den. Naší filosofií je, že jsme na dovolené a že si chceme užít i koupání, šnorchlování, přístavů, hospůdek a pěkných tábořišť. Nespěcháme, ale v době, kdy je to vhodné, pádlujeme či plachtíme a ostatním činnostem se věnujeme tehdy, kdy je to na moři velká dřina nebo o ústa. Protože už jsme se naučili, že lépe je přírodu využívat než s ní bojovat.

Větřík, vítr a vichr

Počasí se dá očekávat teplé až horké, ani když prší, nebývá moc zima. Nejdůležitější je ale sledovat sílu a směr větru. Po větru to jede samo, ať s plachtou či bez, vítr z boku dělá protivné vlny a plachtí se na něj pomaleji. Za bezvětří se musí pádlovat, proti slabému větru to upádlujeme taky, proti silnějšímu už ne. Plachtit proti větru Seaker nezvládne, na to by musel mít pořádnou kýlovou ploutev. Je třeba si uvědomit, že na otevřené ploše vítr nežene jen vzduch, ale také celou povrchovou vrstvu vody (za nejsilnějších větrů je prý pohyb znatelný až do hloubky 40 m), a tak pádlujeme nejen proti větru a vlnám, ale taky proti vodě jako kdybychom jeli proti proudu. Pro větry z různých směrů za různých povětrnostních situací mají Chorvati spoustu názvů (i to dokládá, jak je pro námořníky vítr důležitý), ale my jsme v podstatě zažili jen dvě situace.

Nejčastěji bylo ráno bezvětří, během dopoledne přišel slabý vítr od pevniny a stočil se podél pobřeží k severozápadu. Kolem poledne ustal a odpoledne ho vystřídal vítr ze severozápadu (mistrál), který neustále sílil, až se proti němu nedalo jet. To trvalo až do večera a pak zeslábl, někdy až do bezvětří. Odpoledne jsme se zpočátku báli jezdit i po větru, ale to jsme se postupně naučili. Je ovšem potřeba počítat s až dvoumetrovými vlnami. Pokud byly výjimečně větší nebo se začaly překlápět a zalívat nás, tak už jsme čerta za ocas netahali a včas přistáli někde v zátoce. Tato první popisovaná situace obvykle trvala několik dní za sebou. Ta druhá trvala jen jeden nebo dva dny: vál stabilní silnější východní vítr (jugo) po celý den. Za obou situací uměla být jak modrá obloha, tak i poměrně značná oblačnost, někdy i s bouřkovými mraky, které se daleko častěji tvořily nad pevninou než nad ostrovy. Samotná bouřka nás zastihla jen jednou ve Splitu. To přišel tak silný vítr, že lítaly vzduchem plastové židle a stolky až do moře. Na vodě bych v tu chvíli opravdu být nechtěla. A pak jsme ještě jednou zažili příchod frontální změny počasí, chystalo se to nejméně půl dne. A když to pak propuklo, zůstaly na moři jen trajekty a největší vícestěžňové plachetnice. Náš trajekt drncal jako by jel po špatné silnici a slaná voda cákala až na jeho horní palubu. A do toho proudy deště.

Většinou je ale hezky, někdy je sluníčka až moc. Na lodi je potřeba mít po ruce opalovací krém nebo oblečení, když člověk cítí, že se začíná spalovat. Příliš slunce nemá ráda ani loď. Pokud můžeme, kotvíme ji ve stínu, ale popravdě většinou není kde a zůstává na sluníčku. S námi na palubě to snáší ještě docela dobře, když ji odlehčíme a necháme celý den na slunci byť na vodě a upuštěnou, koledujeme si o to, že se někde rozlepí.

Poučku o tom, že je potřeba najíždět vlny špičkou proti nim, jsme už dávno opustili. Zpočátku jsme se otáčeli aspoň proti těm větším, ale to jsme se motali jak holub na báni a brzy jsme toho nechali. Na moři je potřeba držet kurz a naučit se najíždět na vlny, ať jdou odkudkoli: zepředu, zboku i zezadu.

Kde zakotvit?

Přistávat je nejlepší v hlubokých zátokách, dost často bývá na konci aspoň malá oblázková pláž. Loď pak ve dne kotvíme na vodě přivázáním na jedné straně k útesu, na druhé ke kameni nebo skále na dně, k tomu se hodí potápěčské brýle. Na noc loď zásadně vytahujeme z vody: ze začátku jsme to nedělali a stalo se nám, že se nám do rána jedna šňůra neustálým pohybem moře předřela o kámen, přestože to byla horolezecká pětka. Nechceme riskovat, že by se nám Seaker vydal na samostatný výlet.

V přístavech u mola se kotví hůř. Musíme přistát bokem, vylézt na zeď a buď přivázat loď špicí k molu jako ostatní a pak skočit do vody a přivázat zadní šňůru ke dnu, pokud je k čemu, nebo loď uvázat bokem a jako nárazník použít „fendry“, v našem provedení dvě pětilitrové petky. Anebo najít vhodný roh, kde se dá loď přivázat naštorc. Taková místa ale bývají na stálých kotvištích místních, kteří pak umějí být značně nepříjemní a třeba i loď odvázat. Žel není nijak poznat, že místo někomu patří. Tak spoléháme na to, že ve dne bývají na moři a že si stihneme nakoupit, než se vrátí, anebo aspoň jeden z nás zůstává na dohled.

Kam s věcmi?

Co potřebujeme, vozíme si s sebou ve dvou lodních pytlech, které je potřeba uvázat tak, aby vlny necákaly do srolovaného uzávěru, ale stékaly po něm. Nejdůležitější drobnosti máme v malých barelech, které se vejdou do podpalubí a které si s sebou bereme na procházky městem. Zásoby nakupujeme většinou na místě. Z domu si vezu jen to, čeho se obtížně dá nakoupit malé množství (sůl apod.). Doplňujeme je po 2-3 dnech stejně jako pitnou vodu. Tu na vaření nabíráme z kohoutku v přístavech nebo vyprosíme od místních, ale je krasová a na přímou spotřebu nám nechutná. Vodu na pití si raději kupujeme. Ceny v obchodech nejsou o moc vyšší než u nás, což se bohužel nedá říct o restauracích. Ale stejně se v nich občas zastavíme taky. V obou případech (nákupy i hospody) je lépe koukat, kam chodí místní, než kam chodí turisté.

Kde přespávat?

Kdo je zvyklý na táboření v kempech, na Jadranu moc nepochodí. Ne že by tu kempy nebyly, ale nejsou tak hustě, aby se dalo dojet od jednoho k druhému. Takže buď budete jezdit jen v okolí toho vámi vybraného a zase se vracet, anebo se ubytovávat v soukromí. To jsme využili v místech, kde je prakticky souvislá zástavba (okolí velkých měst) a i pozdě večer jsme ubytování vždycky našli. O táboření nadivoko platí to co o ohni: je lépe u toho nebýt spatřen. Opuštěná místa se dají najít spíše na ostrovech než na pevnině, ale ubývá jich. Pomalu v každé zátoce se staví chaty. Nejlepší místa jsou taková, kam se lidi chodí přes den koupat a večer je opustí. Ideální je to v borovém lesíku, přijatelné v zátokách, které končí oblázkovou pláží (oblázky se dají srovnat do roviny). I na útesech se někdy najde rovné místo, ale jen výjimečně. Někdy jsme využili i betonové plošinky určené ke koupání nebo rozestavěnou chatu, když majitelé zrovna nebyli přítomni. Musím ale varovat, že většina míst, kde jsme přenocovali, nebyla vhodná pro táboření většího počtu osob.

Při divokém táboření také musíte počítat s tím, že nebude, kde se osprchovat. Nejen že se na sůl na těle dá zvyknout, ale je to i zdravé (už jsem viděla po 14 dnech krásně vyhojenou lupenku) a máme vyzkoušeno, že s vrstvou soli na sobě se na sluníčku nespálíme. Zato když jsme to párkrát nevydrželi a vlezli na veřejné pláži pod sprchu, i přes namazání opalovacím krémem jsme další den připomínali vařeného ráčka. A když nám po pár dnech plavby zasolené klobouky a trička nejdou ani přehnout, stačí je vymáchat v moři a koncentrace se sníží na přijatelnou míru. Důkladné odsolení těl proběhne až ve vlaku (má koupelnu se sprchou) a všech věcí až doma.

Tak už dost mouder, běžte si to vyzkoušet na vlastní kůži. Příjemnou plavbu a doufám, že je na Jadranu ještě tolik pěkných opuštěných zátok, že se vám nepodaří nás tam potkat.

Slávka