Je tomu cca rok, co jsem brouzdal na různých stránkách a bloumal, co kde mají s vodáckou tématikou. Hledal jsem hlavně inzeráty na prodej zbytků tkanin a střiží na opravu lodí. V tom mé opravářské srdíčko zaplesalo. Inzerát jak rozený pro mě, spoustu zbytků a za pár korun. A k tomu malý bonus – starou loď. Tak fajn, vezmu si ji taky a opravím ji pro kamaráda, který loď shání. Nechtěl jsem za to vše dát více jak 2tis, což jsem s rezervou splnil.

Natěšen jsem loďku, která má na boku nápis „Hatatitla“ hodil na střechu a majitelku potěšilo, že bude dále jezdit. Cca měsíc byl klid, než stouply teploty na bod, při kterém se dá pohodlně laminovat a oprava mohla začít. Záplaty, co držely, jsem ponechal svému osudu, nefunkční sundal. Nové záplaty se leskly na lodi, radost pohledět. A pak již začaly prvotní drobné problémy. Ačkoli vlastně vím, že problémy neexistují, ale existují pouze vzniklé situace a jejich možné řešení.

Situace první. Kamarád nakonec loď nemohl vzít kvůli domácím rozepřím. Situace první vyřešena lehce, loď mi zůstane. Stejně ještě v garáži jedno místo mám. Začal jsem si tedy dále Hatatitlu upravovat podle svého. Sedačky z popruhů a autopásů byla první věc, kterou jsem dal pryč. Mám se od pasu dolů rád, a zaříznutý autopás ve slabinách není věc, po které během plavby po řece toužím. Po vyndání mučícího zařízení jsem vyrobil dvě pohodlné dřevěné sedačky a instaloval do lodi. Opět krásný pohled na hotové dílo.

V ten moment přišla situace číslo tři. Chtěl jsem do lodi sednout, ale průměr límce tak nějak vůbec nechtěl akceptovat moji postavu. Řečeno na plnou pusu, prostě jsem se tam prdelí nevešel. Opět jsem sáhl po jemné technologii a vyřízl do paluby dva větší otvory. Pohodlí a příjemné posezení se dostavilo ihned. Jen tedy, co neumím, po dvou marných pokusech jsem nedokázal udělat laminátový pěkný límec, tak jsem na hranu řezu dal hadici, utěsnil silikonem a natřel barvou na černo. Nevypadalo to špatně.

Loďka tedy byla připravena ke spuštění na vodu. Alespoň jsem si to myslel. Přišly květnové povodně, kdy pěkně tekla Litavka, Červený a Stroupínský potok. Chtěl jsem tedy vzít Hatatitlu na první projížďku, ale zjistil jsem při nakládání lodě, že dno je nepřirozeně pružný a měkký přesně v prostředku. Jelikož předtím byla loď buď na kozách či na zemi, nevšiml jsem si toho. A ouha, kýl lodi je skoro po celé délce odlepený a ještě zlomený v půli. Bohužel v místě, kam nedokážu přes krytou palubu zalézt. Hold během pár minut nezhubnu.

Co dál? Vyhazovat ji přeci nebudu. Tak si dám ještě práci a udělám z ní otevřenku. Ze Střely vznikla hybridní Vydra. Vratká. Rozbrusem jsem vyřízl ještě další zbývající kus paluby a dal pryč hadice z límců. Bohužel po operaci byl otvor dost nesouměrný, takže jsem z odříznuté paluby vyřezal chybějící kousky a tavnou pistolí přilepil. Pak ještě vymyslet límec z dřevěných hranolů a přes vratové šrouby přidělat k palubě. Mezery a spoje jsem přejel tavnou pistolí a montážní pěnou. Dále už jen piplačka. Tzn. oříznout pěnu a silikon, použít skelný tmel, vyhladit, obrousit, laminovat .... Hotovo.

Toto všechno jsem stihl cca 5 dní před Vánoční jízdou po Berounce. Pro vytvrzení jsem musel použít malý domácí fukar a lepená místa prohřívat. Loď jsem ještě našprajcoval novými šprajci, a to mezi boky tak i ke dnu lodi. Do laku a sundání starých záplat a jejich vyhlazení nechám na jaro. Takto tedy šel čas s Hatatitlou. Už jsem s ní absolvoval Vánoční jízdu osobně a bylo to moc fajn. Určitě zažije na vodě ještě spousty srandy a zážitků.

Viktor Vácha