Už od konce února jsem chodil v Jičíně se psem kolem Cidliny a těšil se až ty spousty sněhu kolem začnou tát. Dočkal jsem se. Konečně se oteplilo a začalo pršet. Honem koukám na internet a zjišťuji, že se hladina zvedla z celoročních 9 cm na 26. Během odpoledne se jdu projít kolem koryta, abych zjistil případné překážky. To je paráda, říkám si. Zítra bych ji mohl jet, to už si škrtat snad nebudu. Málem mi ale vypadli oči z důlku, když jsem jel druhý den ráno do školy. Hladina na 69cm, což je bez 1 cm 2. povodňový stupeň.

Odpoledne nakládám kajak k tátovi do auta a jde se na věc. Nasedám u Bílého Mlýna (zbořeniště mlýna pod kopcem Zebín) asi 1km nad prvním silničním mostem v Jičíně. Vesele se proplétám lehce meandrovitým korytem. V těchto místech naštěstí neovlivněným soudruhy se svým narovnáváním koryt – pod Jičínem už tomu bude bohužel jinak. Přijíždím ke stavidlu pod zahrádkami, které je teď zcela vytažené a tvoří malou šlajsnu. Dá se v pohodě projet, jenom pozor na hlavu. Asi po 200m je první problém – mostek pro chodce a kola, pod který bych se určitě nevešel, takže musím obnášet. Dostávám se k jičínskému Dentálu, kde už se řeka nevešla do koryta a vylila se. Tam už mě čeká táta, aby mě vyfotil. Doprovází mě podél rybníka Kníže až ke zmiňovanému silničnímu mostu. Tady řeka trochu nabírá proud a žene se pod most, který je spíše velkým tunelem a na jeho konci je první vodácky zajímavé místo. Při výjezdu z pod mostu je pěkná vlnka a řeka se prudce stáčí doleva. Na této vlnce si půl hodiny hraju a pro dnešek končím, protože dál nechci jezdit sám. Počkám si do druhého dne na Pálavisty.

Druhý den nasedáme právě pod tímto mostem ve složení já-kajakář a jedna Pálava. Průjezd Jičínem je parádní. Hned za zimním stadionem ale pozor na ocelovou trubku, položenou přes řeku. Mně se podařila podjet úplně vlevo, ale Pálavisti měli problémy.

Řeka se stáčí doleva a my se dostáváme na Nové město. Podjíždíme další dva mosty a pak následují stupínky. Všechny je nejlépe jet přímo na prostředek, ale pozor na vývary. Naštěstí projíždíme bez problémů. Pod posledním stupněm zastavujeme, protože na Pálavě utíká levý válec. Když ho chceme dofouknout zjišťujeme, že jsme ztratili hadici od pumpy! No, to je zlej sen! Rozhodujeme se, že budeme pokračovat. Snad to nějak vydrží. Narovnaným korytem plujeme asi 1km do Čejkovic. Dostáváme se k mostu. Trochu místa pod ním je. Otáčím se proti proudu, sklápím se na palubu, ale ejhle. Drhnu helmou a už jsem tam! No, voda má podle internetu asi 2.5^oC, takže nic moc.

Od Čejkovic ale začíná úsek hrůzy. Koryto je lemováno stromy a jen málokde je možný průjezd, protože je zde hladina vzedmutá proti normálu o 1,5 m. Větve tvoří neprostupný val. Ze začátku to zkoušíme projet, ale končí to dvěma krysami. Tady už nejde o vodácké umění. Když projíždíte větvemi a nemůžete zvednout pádlo, aby jste zabrali, tak se s tím těžko něco dělá. Navíc se bojíme, aby nedošlo k nějakému vtažení pod strom pod hladinou, takže radši přenášíme. To znamená jít po poli, kde je vrstva sněhu, pod kterou je 30 cm vody. K tomu prší, je mlha a je nám po těch koupelích zima! Nádhera. Pak zase ujedeme 50 m a znova a znova (několikrát až 300 metrové přenášení). Po hodině a půl jsme konečně u silničního mostu ve Vitiněvsi. Totálně mokří, zmrzlí, ale šťastní, že už je konec.

Ahoj Tonda