V pondělí mne začínají svrbět ruce při pohledu na narůstající průtoky, a tak organizujeme na úterý splutí Stvořidel, které slibují pěkných 70 kubíků. Po obědě to balím v práci a odcházím - nesu ještě lyže do servisu – budím tím pozdvižení u spolupracovníků. Když jim vysvětluji, že nejedu lyžovat, ale na vodu, tak už nechápou vůbec.

Mám drobet obavu z vodácké sestavy, jsme taková parta hic. Dva Kursky, Baraka, laminátová Vydra a jeden kajakář. Ale na nástupu se sejdem posíleni o další kyblíkáře, takže jsme nakonec docela vydařená skupinka.

Před první jízdou konzultuji s Kmocháčkem, kde že je ten vypečený váleček navazující na soustavu vln, do kterého jsem loni dvakrát najel. Špatně se chápeme, a tak hned v první peřeji je opět můj. Nevypadá moc velký, jen když mi začne žrát záď Kursku a stavět špičku, vidím, že jde do tuhého. Hlasitě kleju a snažím se z něj vyhrabat. Stáčí mě bokem a visím na pádle. Najednou ladně vyjíždím. Až později se dozvídám, že to bylo možná díky kajakáři, který mne odsud vyšťouchnul, a následně si hodil krysu.

Odlovíme a pokračujeme dál. Já si užívám velkých vln, které se mi nezdají tak rozbité, jako loni za podobného stavu. Zato válečků a kamenů nacházím více. Těším se na závěrečnou největší vlnu vpravo kousek nad kempem, ale zdá se mi nějaká velká s čepicí navrch. Ivoš ji objíždí a pro jistotu taky mířím vedle. Ještě bude příležitost.

Druhou jízdu se domlouvám s Kmocháčkem, že mu udělám nějaké fotky. Chce, abych jel 5 m za ním, což se mi krutě vymstilo. Kámen ho totiž stočil a poslal rajtovat do válce. Chvíli tam visí na pádle a já ho stěží objíždím. Trefuji však další šikmý válec hned vedle. Zkouším vylehávat, jenže na bublinách se není o co opřít, ani dno následně nenacházím … a tak srovnávám pádlo na pokus o prvního bojovýho eskymáka s Kurskem. V tu chvíli se však loď prudce zhoupne jak na horské dráze. Cítím, že se vezu ve vlnách. Nemohu najít oporu pádla, jdu ven.

Po svém srovnání si užívám skupinky velkých vln. Hlavou pod vodu jdu jen občas, což je příjemný rozdíl oproti loňské horní Blanici. Z vrcholků vln mám celkem pěkný výhled, a tak jen manévruji, abych se vyhnul kamenům a válečkům za nimi. Zdá se mi, že plavu už dostatečně dlouho, vlny se navíc zmírňují, proto se obracím na břicho a chci doplavat ke břehu. Ale kámen, co jsem přejel břichem, mě od toho okamžitě odrazuje. Radši se otáčím zpět na záda. Přichází další velké vlny a kameny, které žehlím svým pozadím. Jsou naštěstí hladké, na jednom z nich se mi dokonce podařilo chvilku zůstat sedět.

Pádím si to ve vlnách dál a začínám mít pocit, že poplavu až do „Černého moře“. Takhle dlouhý peřeje si z jízdy teda nepamatuju! Začínají mě zábst ruce i přes mikinu  z Aquashellu a nakonec jsem rád, když vidím kajakáře. Zavěšuje mě a dováží ke břehu. Šlapu si to dolů k vylitému a přetraverzovanému Kursku a rozhýbávám potlučené zmrzlé prsty. Nasedám a vyrážím vstříc poslední vlně, na které si spravuji chuť.

Na třetí jízdu odpadá Palackí, a tak se prohazují lodě, ale hlavně ďábel Chobotničák dostává do laminátové Vydry háčka!!! V singlu dával Stvořidla celkem v pohodě, je tedy čas zkusit další level. Oba vědí, do čeho jdou. Cílem tohoto experimentu je prověřit platnost fyzikálních zákonů. Zprvu jedou obstojně, ale pak uprostřed druhé peřeje trefují kámen a krysí, loď i posádka si pěkně zaplavou. Když konečně vylovíme polámanou laminátku, jsme nad poslední peřejí. Chobotničák však neměkne a nasedá i s háčkem vstříc té poslední megavlně, která ho však opět převrací, a tak si doplave pěkně až do kempu.

Jeho háček to na břehu následně uzavírá: „Teď mám konečně pocit, že jsem si ty Stvořidla sjela!“. Chválím i obdivuji takový přístup. Poetické odpoledne končí, lodě navazujeme už za tmy.

Žralok

Jak to vidí Chobotnice

Chtěl jsem vyzkoušet na laminátové otevřence pořádně vodnatou vodu, která teče z kopce. Jsa rozježděn od sobotní Skalice s Lomnicí, přidal jsem se k úterní výpravě na Stvořidla. Šel jsem do toho i s tím, že je to relativně bezpečný proti spodní Sázavě za VV, kde při zaplavání může bejt příští jez sakra blízko.

A jaký byl závěr? I dnes, v době plastový, se dá na otevřený vydře jet voda jako Stvořidla za průtoku cca 65m3/s. Za několika předpokladů: mít naježdíno, rozumět si s lodí, oči na šťopkách, jet ve skupině. A ve dvou se vyhejbat vlnám přes metr. Vydra měla i nějaký výhody: žumpa, která žrala Žraloka s Kurskem byla s vydrou v pohodě. I přes vlny šla líp, paradoxně díky větší dýlce oproti Kurskům se přes vlny líp překolíbala. A díky relativně rychlému profilu dna dobře vyjížděla ze žump. Při prvních dvou jízdách jsem pohladil celkem dva šutry, to na kdejakým letním jezu se dodrápe loď mnohem víc. A ještě dvoupádlo: šiklo se, přeci jen držet loď ve stopě a směru byla chvilkama práce, s jednopádlem by byla o fous větší.

Na konec bych chtěl poděkovat všem zúčastněným kamarádům za lovení osob a materiálu.

Chobotnice

Poznámka redakce: Jízda na otevřených kánoích při obtížnosti WW II a více může být potenciálně nebezpečná, protože loď není konstruována do obtížnějších terénů, a může se snadno zalévat. Pak se stává neovladatelnou.