Poslední březnový víkend se mi splnil můj velký sen, když jsem se konečně vypravil na Vlašimskou Blanici. Již skoro dva roky jsem téměř den co den sledoval vodní stav a toužil po volném víkendu, kdy se naskytne počasí, dostatek vody a čas. Takový víkend nastal 24-25.3.2012.

Naši údernou skupinu tvořily dva páry (budoucích manželů) na poměrně stabilních kánoích Samba. Počasí slibovalo slunečný víkend a vodní stav byl ještě pořád alespoň trochu uspokojivý. Podle papírových předpokladů byl spodní tok 3 cm nad hranicí sjízdnosti, zatímco horní měl být již nesjízdný (-7 cm oproti deklarovanému stavu pro splutí).

Horní část je zarostlá a zpomalovaná jezy

Splutí neznámé a tajuplné Blanice začalo pod mostem v Louňovicích pod Blaníkem. V ranních hodinách jsme spustili na vodu naše dvě půjčené kánoe a vypluli vstříc dobrodružství. Před námi bylo 35 říčních kilometrů do soutoku se Sázavou.

V počátcích se řeka klikatila mezi vrbičkami vcelku příjemným tempem. Občas se nám dostalo zpestření v podobě peřejí či zákrut nebo hustého porostu. V některých místech nám vrbičky takřka zatarasily cestu, ale pořád ještě zbývalo trochu místa na průjezd. Nad Podlouňovickým mlýnem přišel na řadu první "volej", který končil až u silničního mostu, jehož dva oblouky přepůlily řeku na dvě části - sjízdnou pravou a nesjízdnou levou stranu. Po pravé straně to trochu dřelo, ale dalo se to sjet i ve dvou.

Jak jsem okouknul během loňského tání sněhu, za větší vody to je solidní dobrodružství.

Dnes byla situace jiná. Tak tak, že se to dalo sjet. Díky mírnému stavu vody nastal menší zádrhel v mělčinách pod jezem, kde jsem musel prvně vstoupit do vody.

Pravá romantika nastává u osady Polánka

U nesjízdného jezu Vítova mlýna ukradl mlýnský náhon řece další cenné litry vody, a tak se muselo opět přenášet. Tentokrát to šlo mnohem snadněji. Pod jezem nabízela řeka svižnější vodu, která ale není žádným problémem pro alespoň trochu zkušeného vodáka. Nedaleko osady Polánka se říčním turistům ukáže nádherná chatová osada, kde vládne klid a pohoda. Na levé straně řeku lemují vysoké romantické skály a na pravé straně chaty. Případné lávky přes řeku nejsou ani zde problémem, protože vody nebylo na rozdávání. U Znosimi se vysoko nad řekou tyčí čerstvě opravený železniční most, který překlenuje údolí. Případnému zájemci se naskýtá asi poslední možnost přenocování nad Vlašimí a to v divoké houštině po obou stranách řeky.

Průjezd Vlašimí i pod ní není vodácky nijak zajímavý

Další kilometry nás provázela klidná voda, ba úplný „volej“. Vpluli jsme do vlašimského zámeckého parku. Jízda od jezu k jezu nebyla nic moc, ale v pozdním jaru může být průjezd parkem – vzhledem ke kvetoucí vegetaci – velice příjemným zážitkem. Ani další říční kilometry pod Vlašimí však nejsou žádnou slastí. Přibližně na úrovni atletického stadionu číhá na vodáky další nesjízdný jez. Je vysoký a rozlehlý a přenášet se dá nejlépe po levé straně. Pro čajíčky nebo křehké dámy to není žádná snadná záležitost, neboť je zde nutné překonat vysoký taras pod jezem.

Níže pak uhání řeka svižnějším tempem, ale koryto je nehezké a na větvích stromů visí igelitové sáčky a různý bordel, který se sem naplavil za velké vody. Zvykli jsme si podjíždět nebo přejíždět kmeny stromů, které překáží v říčním korytě, ale zde jsme se setkali s další novinkou – tentokrát bylo potřeba podjet železnou traverzu. Za našeho stavu vody se to dalo, jenže při jiných hodnotách to může být problém.

Slunce se schovalo za kopce a šero se plížilo krajinou. Zastavili jsme na kraji luk v říční zatáčce a postavili tábořiště v blízkosti pozůstatků staršího ohniště, kde brzy na to vzplál náš první letošní táborák.

Zarostlé úseky a padlé stromy v korytě jsou i v dolní části

Ráno nás zahřála polévka uvařená na kotlíku a mohlo se pokračovat zařízlým korytem, které lemovaly stromy a keře. Za chvíli jsme minuli Blanický mlýn a také jsme se zamotali do větví několika padlých jehličnanů. Vzhledem k blátu by bylo velmi problematické zdlouhavě přenášet lodě velkou oklikou, a tak jsme se rozhodli býčí silou prorazit houšť stromů. Kousek po kousku a doslova centimetr po centimetru jsme se přesouvali přes padlé kmeny a rukama odhrnovali husté větve. Další přesun už byl méně komplikovaný a brzy jsme přijeli pod Hrádek.

Zde na nás čekal pozvolný jez, který se dal sjet za současného stavu vody jen v místě největšího proudu, a to ještě s velkým rozjezdem a následným šoupáním. Předpokládám, že za vodního stavu vyššího alespoň o 5cm by se dalo projet normálně.

Soukromník natáhl ohradníky až do řeky

Pod jezem jsme museli dokonce vystoupit z lodí a delší úsek popotlačit naše plavidla. Mlýn totiž sebral tolik vody, že se nedalo vůbec projet. Sotva jsme se dostali na splavnější úsek, přišla na řadu největší brzda našeho výletu. S nepochopením jsme na vlastní kůži vyzkoušeli asi nejstinnější a nejnepřátelštější místo v povodí Blanice, které je bezohledné jak k vodákům, tak i k pěším a cyklistům. Po obou stranách řeky se rozléhá soukromý pozemek – napravo pastvina s ovcemi s nepříjemnými ohradníky z klád, které jsou nataženy i přes řeku, a za druhé samotný areál mlýna, který skoro všechnu vodu z řeky soustředil do svého náhonu. Výsledkem je sucho pod jezem a šoupání lodí po kamenech. Mlýn se rozkládá pod prudkým zalesněným kopcem a přehrazuje cestu údolím kolem řeky všem případným cyklistům i turistům. Turistická trasa je odkloněna na svahy kopce a lemuje ploty stavení. Při průjezdu řekou kolem budov si člověk připadá jako nezvaný host na cizí zahradě.

Po tomhle nepříjemném zážitku jsme pokračovali po řece až do Libže. Zdejší jez zadržuje tolik vody, že jsme se až podivili, jak velké jezero se zde musí nekonečným pádlováním překonat.

To nejlepší a nejrychlejší nakonec

Poslední částí Blanice je pěkný peřejnatý úsek, který jen občas přeruší nějaká tišina nebo hráz. Je to možná jeden z nejsvižnějších úseků řeky. Vrcholným okamžikem je vplutí do Sázavy a to na soutoku u Soběšína. Za zády nám mizí dva příjemně strávené jarní dny a říčka Blanice. Na „velké“ řece Sázavě si najednou vodák připadá jako rybářská loďka na Nilu. K měření hloubky už místy nestačí ani pádlo a po obou stranách lodi je až nezvykle daleko ke břehům. V Českém Šternberku náš výlet končí.

Doslov

Trasa je vhodná spíše pro zkušenější vodáky a to nejlépe za stavu kolem 120-130 cm. Je nutné počítat s častým překonáváním padlých stromů v korytě a za vyššího stavu i s lávkami, které jsou v tom okamžiku níže nad hlavou. Jezy jsou až na výjimky nesjízdné. Neskutečnou výhodou blanického dobrodružství je plavba tichou a místy romantickou přírodou, kde si připadáte jako objevitel při nějaké expedici. Z toho vyplývá, že po cestě nepotkáte žádné vymoženosti moderní (vodácké) doby, jako jsou bistra nebo kiosky, vodácké hospody či kempy.

Honza Štícha