Aneb žádná peřej není dost dlouhá, žádná šlajsna není dost nebezpečná.

Věnováno Petru Ptáčkovi, milému organizátorovi vodácko-výcvikových kurzů.

Náš příběh není ničím výjimečný a pro mnohé ani zajímavý. Odehrál se jednoho letního dne na posledním úseku Sázavy, na který naše rodinka ráda a často jezdí (manželka Helena by řekla, že na vodu z naší rodiny jezdí RÁDA pouze moje maličkost). Slunce pálilo, voda byla na hranici sjízdnosti a zbytek ještě občas odváděn do MVE. Na háčku vnadná kočka chytající bronz, na porcelánu se vezl dvouletý synek roztomile dovádějící s psíkem stejné váhové kategorie. Co více si přát, scénka jak vystřižená ze Šmída.

Po pohodovém vyjetí z Týnce, užívaje si téměř samoty všedního dne, jsme dojeli k první šlajsně. Jak už jsem zmínil, vody bylo málo, takže na splutí nebylo ani pomyšlení. Co teď? Přeci nebudeme naši starou laminátku tahat kolem po břehu, notabéne když už máme s sebou dítě, které se zaběhne rychleji, než náš oříšek. Múza na sebe nenechala dlouho čekat a začal jsem manželku seznamovat se svým plánem. Povídám: „Helenko, přirazíme mezi kozama bokem k tomu břevnu, co kouká lehce nad hladinu, vystoupíme do šlajsny a loď i se vším všudy přeneseme těch šest metrů pod ní.“ Odvětila jako milující žena, že sice neví co kam a jak, ale důvěřuje mi. Ať dělám co umím, jen se nesmí namočit, protože je natřená krémem. Po zdárném přiražení a krátkých dohadech, kdo jako na ten trám vyleze první, se povedlo celou akci úspěšně dokončit. Další část plavby pokračovala v započatém poklidném duchu a i druhý jez se povedl překonat stejným způsobem v polovičním čase.

Když jsme se blížili ke Kaňovu, povídá Helenka: „Boru, co znamená ta cedule NEBEZPEČNÝ JEZ?“ Hlasem znalého světáka ji ubezpečím, že to platí jen při velké vodě a ta nám dnes rozhodně nehrozí. Naučeným grifem vjíždíme do šlajsny a chtě opět přirazit k břevnům zjišťuji, že tady jsou o něco níže, nebo voda je o něco výše nebo mají v MVE dovolenou. Již není čas zjišťovat, kdo je kdo, jelikož nás voda táhne do šlajsny, a Helenka ocitajíce se výšce nade dnem šlajsny ječí, že takhle to být nemělo. Nu což, zachovávám klidnou hlavu a volám: „Neboj se, to projedem!“ Loď pokračuje v krasojízdě. Sotva se změní těžiště, zhoupneme se do šlajsny a jaké je mé překvapení, když po dopadu zůstáváme stát na místě tak nešikovně, že do lodi natéká voda padající do šlajsny. Helenka je ráda, jak se mi povedlo hezky zastavit, malý Ludvíček je štěstím bez sebe z potúčku, který mu protéká pod zadečkem, jen Bekyna je nějak nervozní a stejně jako já si láme hlavu, co bude dělat. Stoupající voda uvnitř lodi (obzvláště ve špičce) a synkovo radostné výskání, že už má rybník, mne nutí k rychlým rozhodnutím. Volám na posádku, ať zůstanou v klidu sedět, že vystoupím a loď posunu pod šlajsnu. Další překvapení zažívám v okamžiku, kdy vystupuji ve svých sandálech do šlajsny, a loď se sama dává do pohybu i se mnou v závěsu. Nemeškám a chytám jednou rukou oko na zadní špičce, druhou se zachytávám za břevna. Okamžitě si připadám jako Josef Abrhám ve Svatební cestě do Jilí, kde visí za větev, a drží tak loď, zatím co mu roztomilá Libuška Šafránková oznamuje, že se nějak zastavili.

Helenka mi neoznamovala, že jsme se nějak zastavili. Aktivně převzala iniciativu a za hysterického křiku „jak se tam všichni utopíme“ podávala opalujícím se lidem na betonové koze napřed našeho synka a vzápětí i naši fenku. Nedovedeme ani po letech pochopit, jak se jí podařilo vyšplhat se na téměř dvoumetrovou betonovou stěnu bez pomoci, ale byla nahoře i se slovy o budoucích utonulých, kterým jsem raději nerozuměl. Když se mi takto jednoduše vyřešila starost o posádku, pustil jsem se trámu a v poklidu jsem sešel spolu s lodí šlajsnou.

Po několikerém ubezpečení, že šlajsny budu zásadně zdolávat sám a je PŘEDEM vysadím na BŘEHU, mi Helenka pomohla vylít vodu z lodi. Po svíčkové s usmiřovacím zmrzlinovým pohárem v Kamenném přívoze dokonce prohlásila, že se jí to i docela líbí.

Musím ještě podotknout, že jsme v té době opravdu dbali bezpečnosti, a náš synek měl nafukovací vestičku a pejsek nebyl přivázán k lodi, aby se mohl v případě potřeby zachránit sám.

Doslov: Když mi z ničeho nic přišla Kristova léta, objevil jsem na netu nabídku vodáckých kurzů a již znuděn životem si jeden zaplatil. Absolvoval jsem ho s přesvědčením, že mne nemůže nic překvapit. Během čtyřdenního výcviku teoretického i praktického jsem byl jako v Jiříkově vidění, co vše je dobré znát. A to……………… ale to už je úplně jiný příběh. Díky Petře.

Rabor