Řeka Piáva hraje v české historii zajímavou roli. Za první světové války se bojové linie na italské frontě dlouho klikatily okolo řeky Isonzo neboli Soča. V listopadu 1917 v důsledku odstoupení Ruska z války (ano – v souvislosti s „VŘSR“ – říjnovou bolševickou revolucí, co se odehrála až v listopadu) tu došlo k prolomení fronty. Rakouské jednotky hnaly Italy nížinou k západu. Co Itálii zachránilo od porážky, byla rozvodněná řeka Piava. Tu armáda Rakousko-Uherského mocnářství nedokázala úspěšně překročit. A tak se v zákopech „válčilo na Piávě“ až do konce světové války, na obou stranách tu umírali i vojáci z Česka.

Setkání s klidnou Piávou

Poblíž Jaderského moře jsme se o letošních Velikonocích nejprve byli podívat na řeku Piávu na dolním toku u města San Doná di Piave.

Řeka Piáva tu ospalým volejem obtékala město a snad kromě barvy vody na ní nebylo vodácky mnoho zajímavého. Terén pro mořské kajaky, nebo milovníky spleti vodních kanálů v přímořské nížině.

Setkání s ničící Piávou

Po deštích pak míříme začátkem dubna na sever do Alp. K Piávě se dostáváme po silnici u jezu/přehrady ve vesničce Busche. Stojí tu infotabule s relikty staršího železného mostu zničeného povodní v roce 1918.

S mohutným hučením se jezem valí kvanta hnědé vody a ve velkých vírech voda mizí kamsi pod most. Tohle teda nejedu!!!

Splujeme Piávu?

Věnujeme se proto jiným aktivitám v okolí. Počasí se umoudřilo. Další den dopoledne procházíme historické město Belluno, tyčící se nad Piávou, s věncem zasněžených hor okolo.

Řeka už se trochu uklidnila. Odpoledne je vody zase o něco méně. Můj háček Monča se proto ptá: „Pojedeme to?“
Já odpovídám, že se mi to pořád nezdá bezpečné. Háček tedy navrhuje, že splujeme něco jiného. Souhlasím, navrhuju přejezd do Rakouska, tam snad průtoky nebudou tak vysoké. Háček: „Ale já chci něco splout v Itálii, když už jsme tady.“
Argumentuju jí, že široko daleko není jiná italská klidnější řeka. Nakonec jsem se nechal umluvit. Nafukujeme Baraku v parku u řeky, který zničila nějaká předchozí povodeň.

Nasedáme a odrážíme. Rychlý proud nás unáší pryč z civilizace.

Masy vody se rychle valí mezi štěrkovými ostrovy. Z těch strach nemám, horší jsou padlé kmeny. Pokud to jde, vybírám pro cestu pomalejší proud mimo nárazové břehy.

Po pár kilometrech mi háček hlásí, že chce zastavit, že mi potřebuje něco říct. Zastavuju u štěrkového ostrova a ptám se: „Co teda je?“
„Já se bojím,“ vypadlo z ní.

Nakonec se domlouváme, že opatrně pojedeme ještě kousek a zatáboříme. Podplouváme silniční most u vesnice San Felice. Poznáte ho snadno – na trase dlouhé 22 km je jediný.

Zastavujeme u rozsáhlejšího opuštěného ostrova. Protože se ženou černé mraky, urychleně stavíme stan.

Bouřka nás zasypala přídělem krup. Zbytek večera už je klid, vaříme večeři a obdivujeme barevný západ slunce do saharského prachu nad okolními horami.

Do rána voda zase trochu klesla. Po snídani vyplouváme.

Zprava se připojuje významný přítok Torrente Cordevole.

Vzhledem k stále zvýšenému průtoku se trefujeme (či nás řeka natlačila) do jiného ramene, než které vede k železniční stanici Santa Giustina, kde bychom mohli končit.

Řeka teče mimo civilizaci (kterou by četné povodně stejně brzo smetly). Lidskou přítomnost tu připomínají jen občasné výhledy na statky na svazích hor a sloup páry, snad z jakési elektrárny.

Proplétáme se mezi ostrovy a blížíme se k naší cílové stanici – vesnici Busche s tím šíleným jezem (viz výše). Držím se hodně u pravého břehu, abychom stačili nad jezem včas přistát.

Kus před námi se ale objevuje nízký mostek, spíš taková železná lávka patřící zřejmě k blízké betonárce. Voda silně proudí k němu, ale říkám si, že ho v pohodě objedu vlevo. Vtom se ale připojí proud, který nás silně tlačí vpravo pod mostek. Kormidluju baraku šikmo na proud a silně zabíráme. Bohužel zleva přichází další silný proud. Gilotina mostku se neskutečnou rychlostí blíží. V duchu už vidím, jak nás mostek překlápí a my se všemi věcmi mizíme do toho ďábelského chřtánu sifonu přehrady pod námi. Stavím loď víc než kolmo na proud a zabíráme jako šílení - o život.

Těsně okolo betonového sloupu mostku loď stáčím po proudu. Mohutná vzdutá vlna u sloupu nás zaleje a skoro vyhodí z lodi. Ale jsme zachráněni. Přistáváme.

Převlékám totálně mokré oblečení a jdu na blízký busík, který mě hodí zpět k autu do Belluna.

Závěr

Piava je bezpochyby velmi krásná řeka, ale zkuste jí prosím splouvat za nějakého méně dramatického průtoku, než my. A když vám něco v hlavě říká, že byste tenhle úsek za takto zvednuté hladiny neměli jezdit, tak to něco doporučuju raději poslechnout.

Ahoj Eki