Poprvé jsem o tomhle ujetém podniku četl jako nedospělec v Sedmičce Miloše Zapletala. Podruhé jej nadnesl před pár lety spoluvedoucí z oddílu Jeník.

„Mám prima tip na letní puťák pro doby, kdy bude drahý benzín. Bude to bez pendlu, v případě trablů dojdeme domů po svých…“
Jeníka jsem s touhle cvokárnou vždycky odbyl. Na světě je tolik řek, které jsme ještě nesjeli a pluje se po nich po proudu. Modří již možná tuší. Labe se v Pardubicích stáčí z jihu na západ. Přeponu trojúhelníku (z vesmíru je opravdu ukázkově pravoúhlý, Pythágoras by plesal) tvoří mezi Vysokou a Semínem 30 kilometrů dlouhý Opatovický kanál. Ten napájí od časů Pernštejnů soustavu rybníků. Mimochodem, Jihočeši – stavitel kanálu byl učitelem jakéhosi Štěpánka Netolického – to až se budete zase někdy vytahovat s kaprama…

Lockdown se s lockdownem sešel a nápad objet Kunětickou horu dokola na lodích do téhle bláznivé doby nějak začal zapadat. A naše hecování nikdy netrvává dlouho.

„Hele, o Velikonocích je dlouhý víkend. Navíc celých těch pětasedmdesát kiláků nevytáhnem paty z okresu. Vyjedeme z vaší zahrady u soutoku Labe s Chrudimkou, druhý den jsme zpátky. A na Apríla máš padesátiny, to se prostě hodí….“
V den mých kulatin jsme brzo ráno vypluli na pěti kanoích. Povedlo se nám umluvit ještě sedm dalších deviantů s tím, že to bude prima cesta, dva z nich mají tu smůlu, že jsou mými potomky. Dospívající slečna dcera uhoukala ještě kamarádku z vodních skautů, jen jsme jí zapomněli říct podrobnosti. Jedem na dva dny na vodu, to přeci stačí.

Cesta do Přelouče proti mírnému větru utekla co pár máchnutí pádlem. Pardubické i Srnojedské zdymadlo nám ušetřilo portáž. Po včerejší telefonické domluvě nás komorníci (máte snad pro obsluhu plavební komory poetičtější pojmenování?) ve státní svátek ochotně zhoupli dolů. Přeloučské hrčáky za 60 kubíků stojí za to, iluze kanadské divočiny je dokonalá. A to už se blíží vrchol A již zmiňovaného trojúhelníku. Coby místní víme, že konec Opaťáku stojí za pendrek. Desítky nepodjetelných lávek a džungle. Asi kilometr před ústím volíme vodní zkratku.

Lodě stačí přehodit na slepé rameno zvané Polábek a hned pak na rybník Tomášek. Na jeho druhém břehu je krásná pláž a malebný kemp. Vždycky mě znovu dostane, že stačí vyrazit na cestu, nejlíp s dobrou partou a hned se začnou dít historky. A pro ty žijeme. Abychom neudělali dobrým lidem špatnou službu u mstivé ministryně financí, napíšu, že v tomhle nevlídném, ufoukaném dni v zalígrované zemi v  kempu nikdo nebyl. A neměl otevřený kiosek. A neproběhla malebná konverzace: „Kde se tu berete, odkud jedete? Z Pardubic. A kam? Do Pardubic“.

Následná portáž k Opaťáku je nejdelší z celé cesty. Nasedáme na akvaduktu přes Sopřečský potok. Voda krásně uhání. Bohužel na opačnou stranu než my. Tady začíná to pravé dobrodružství. Vyšel na mě singl. Víme, že tady na konci kanál teče nejrychleji a taky že jo. Nedá se ani švindlovat v zatáčkách, vnitřní stopa je zanesená listím a bahnem, zbývá jen poctivě se probíjet proudnicí. Holky jsme rozsadili, mají toho po dvaceti kilometrech tak akorát. Právě při nasedání pípne od kamarádky mail: „Lidi, pozítří dáme Opaťák, sraz v osm na loděnici.“
Všeobecný smích: "Pojeďte zítra, určitě se nemineme…."

Prvních pět kilometrů boucháme přes dvě hodiny. U jezů na Výrově je čas na pravou brazilskou kávu a něco málo trudných myšlenek. Jestli to takhle poteče i dál, něco jsme špatně odhadli. Nicméně nad jezem nám kanál ukázal trochu přívětivější tvář. Proud zpomalil, vody přibylo. Kanál napájí rybníky, proto se při cestě po proudu vlastně zmenšuje. Teď se to hodí. Už je to ten známý Opaťák, kterým náš oddíl pravidelně zavírá sezónu. Velebně a tiše se kroutí pod klenbou lesa.

Singluju dál proti mírnému proudu, ostatní mě předjeli. Je to zvláštní druh meditace. Vzpomínám, jak na raftu nedávno kdosi zmiňoval borce, který vyjíždí proti proudu velké evropské řeky. Nemaje kromě pádlování nic dalšího na práci, hledám výhody putování proti proudu. A ejjhle, ono jich není zas tak málo: ani v největší sezóně nebudete zoufale předjíždět davy solárních jezdců. Při přistávání a vyplouvání odpadá ten nebezpečný manévr s otočením špice proti proudu, ano ten, při kterém ten škodolibý majitel vodácké školy pokřikuje: „náklon, náklon..“ Navíc nehledáte vracáky. Nikdy, opakuji, nikdy vám nebude zima. Nestane se vám, že by vás voda zahnala na šutr. Nikdy vás proud nestrhne do jezu. A ano, i pocit dobyvatele říznutý dojmem vlastní ujetosti je minimálně netuctový.

Před Bohdančí (nebo za Bohdančí – sakra, jak je to vlastně správně) plavbu běžně zpestřují nízké mosty. Za normálních okolností si prostě lehnete na dno lodi a mírný proud zařídí zbytek. Dnes je to o trochu zábavnější. V Bohdančí portážujeme okolo mlýna pár minut před šestou. Kdosi našeptává, že můžeme sednout na trolejbus a za pár minut jsme doma, přespíme v teple. Tady se ukazuje pravá síla kolektivu – vždycky se najde cvok, který už má dost a dovednou manipulací a hecířstvím dosáhne spravedlnosti. Tedy, že budou mít dost všichni. Pokračujeme dál….

Den má tu správnou dramaturgii. Na závěr vyšlo krásné Slunce, chvíli jsme uvěřili, že je i teplo. To už jsem klesl i k počítání záběrů po stovkách, opravdu nejvyšší čas skončit. Lodě jsme nechali v lese a přeběhli pár desítek metrů k písákům, kde na poloostrově přespíme. V rukách a sedacích svalech máme 40 kilometrů, po započtení koeficientu protiproudnosti pak poctivý oddílový Východočeský vodácký maraton. Holkám skládáme první poklony, do cíle jich ještě pár přibude, jsou to drsňačky. Ohýnek je dnes nějak kratší, písniček jen pár, bývala ta moje kytara lehčí…

Ráno jsou krásné čtyři stupně. Pravda, až po zaokrouhlení. Ideální počasí k tomu jet třeba na vodu. Zbývajících deset kiláků už vnímáme jako brnkačku, byť pár míst v zúžení je téměř na hranici vypádlovatelnosti.

Scenérie se taky mění, není nudná. Les střídají zadní trakty dvorků v Podůlšanech a Čeperce, přehlídka to lidové tvořivosti a shromažďovacího pudu, v Opatovicích pojíždíme monstrózní dálniční uzel.

V jednu chvíli máme nad hlavou do kříže dvě rychlostní čtyřproudovky. Pak zbývá už jen kousek, přetáhnout starou hlavní silnici do Hradce (proč všichni ti šoféři tak zírají?), nenechat se nacucnout do přívodního kanálu Opatovické elektrárny. Je tu nejen poledne, ale i poslední portáž zpět na Labe (bod C trojúhelníka), rychlý proud a tedy i vodácká idyla až nuda.

Labe pod Vysokou slušně valí, při soulodícím obědovém pikniku driftujeme asi třikrát rychleji než dosud, to vše bez smočení pádla.

Na posledních kilometrech, právě v bodu B (to je ten s pravým úhlem a tedy s tím puntíkem ve čtvrtkružnici) nás dostihla jediná krátká přeháňka. Snad aby alespoň trochu naplnila tu hodně nepříznivou předpověď počasí. Závěrečný úsek dáváme trhák, evidentně jedeme na adrenalin z euforie. Jedna z výhod bydlení u řeky je ta, že jedete vlastně skoro do obýváku. Jen ten břeh je dnes nějaký strmější či co.

Za dva dny jsme ujeli 75 kilometrů, z toho 30 proti proudu. Jako Slunce jsme se z opačné strany vrátili na místo startu. Máme nevšední zážitek a vědomí, že na tři dny v létě s koupáním by to byl hezký puťák. Někdy to zopakujeme, přidejte se. Minimálně dva dny nebudeme nikdo házet lopatou ani hrabat listí. Coby čerstvý kmet jsem v singlu vybouchal nahoru celý Opaťák a domů došel po svých.

A abychom nezpychli, doplní naše vyprávění již zmiňovaná kamarádka: „Jste cvoci a frajeři. Jo, a mimochodem, Přemek to kdysi dával za den…“

Tučňák