„Kráčel krajem poutník…“, zpívá se v jedné písní. Při našem narození dostáváme do vínku svobodu. Přesněji svobodu činit rozhodnutí a s narůstajícím věkem se dále dozvídáme, že druhá a nedílná polovina tohoto sdělení zní: „… a nést si i důsledky těchto rozhodnutí.“

Doprovázím lidi na cestě k jejich podstatě, je to má práce. Hledám společně s nimi to čisté, nezatížené zkušenostmi jejich rodičů, spolužáků či jiných lidí a jejich představami o životě, mnohdy opravdu zásadně odlišnými než očekáváními, které v sobě zájemce o vlastní opravdovost a jedinečnost má.

Nebylo tehdy možné vyrazit z Francie do Santiaga de Compostela. Putovat společně ve stopách sv. Jakuba po jediné poutní stezce, vedoucí k prohloubení nikoliv vztahu s jinou lidmi (nebo Bohem) vytvořenou autoritou, ale naopak k prohloubení vztahu k sobě samotnému. Neustrnout, nezastavit se na cestě životem, nepřešlapovat na místě, bylo ale potřeba dalšího pohybu vpřed, směrem do sebe. I proto jsme nedovolili strachu ovládnout naše myšlenky a vydali se inspirováni sv. Jakubem, jen trochu jinak a jinam… Vydali jsme se prostě na vodu!

Vejdete-li do sklepa, kde již dlouho nikdo nebyl, nejen do sklepa vaší opravdové duše, podstaty i jedinečnosti, nevyhnete se cestou pavučinám, jež je nutné přetrhat. Na vodě musíte prošlapat vysoké kopřivy, odlámat lokty suché větvičky a často i pořádné větve a snažit se před usednutím do kanoe nesklouznout po bahnitém břehu do neznámé řeky. Jste-li ale již nějakou dobu na pouti za sama sebou, nemělo by vás to vyvést z míry. Je to přece váš konkrétní život, jedinečný a pro mnohé i jediný Život…

Hrdinů jsou plné hřbitovy, říká se též. Jít životem o samotě je vhodné pouze v okamžicích, kdy naše cesta v souladu s osobním záměrem neumožní jinou možnost. Cesta vnější samotou je důležitou zkušeností, nemusí být však trvalá ani dlouhodobá, máme-li v sobě dostatek odvahy a jasný cíl. On ho měl, já také, proto se naše individuální myšlení jednoho dne spojilo ve společné. Máš-li cíl, cesta se objeví…

„Natáhni si nohy na příď, pohodlně se opři, odlož pádlo a hodinu nemluv, jen pozoruj oblohu nad námi a vnímej pohyb lodi pod tebou. Neměj ani strach, že nevidíš, kam právě míříš, míříme a jen se vezeš, aniž by jsi měl cestu pod kontrolou, jak jsi byl doposud zvyklý.“ Řekněte tuto větu sami sobě, zkuste si to byť jen představit a máte husinu na předloktích, pocit na*ranosti a padesát vět na vysvětlenou, proč to nejde, nemůže jít. Jenže to je přesně to, co mnohým z nás i chybí a jen nemáme možnost to prožít ve chvílích, kdy to skutečně potřebujeme.

Stan je postavený, dřevo na oheň, až se setmí, máme připravené. „Vezmi si foťák nebo skicák či linkovaný blok na poznámky a alespoň chvíli dělej to, na co jindy opravdu nemáš čas ani podmínky.“ „Ale…! Ale…?“ „Nezajímá – jdi a dělej to! Alespoň dnes a teď, prosím.“

Položit kanoi na vodu a zabrat poprvé pádlem. Vyplout. S bagáží a jídlem na pár dní. Na řeku, kterou neznám, jen jsem si ji vybral, ani nevím čím a jak a vlastně ani pořádně proč jsem si ji vybral. Nejspíš srdcem, intuicí, rozumem nebo mi ji někdo doporučil. Je mi to jedno. Toužím jen jednou za čas cítit vůni řeky těsně před svítáním. Nemohu žít bez očekávání, co bude za zatáčkou, do které se řítím a marně před ní dávám v proudu kontra, ať na vodě v lodí nebo v čemkoliv v životě. Jsem prostě zvědavý a plný touhy to poznat a prožít. Ano, existují pravidla nejen pro jízdu po vodě, přibývá autorit s patentem na rozum a nenápadně se ale vytrácí i osobní svoboda a prostor pro ještě důležitější …svobodu v nás samotných.

Vzájemně se potkáváme, nejen u vody nebo na ní. Nejméně 40 let cítím vůni řeky těsně před svítáním, tu jedinečnou a nepřenositelnou vůni. Pokud se potkáme až večer, případně u ohně až k ránu, nebojím se napsat, že oči vodáků svítí v plamenech ohně rozdílně. Nejvíce svítí v odrazu plamenů oči těch, co někdy jeli vodu jen sami se sebou. Takoví i umí dlouhou dobu jen mlčet a pozorovat, i uprostřed velkého ryku.

Nenašel jsem, ani jsem, pravda, nehledal, jediný důvod, proč by nemohl člověk hledající pravdu o sobě samotném, ji zároveň nalézat ne ve Francii a Španělsku, ale naopak v jiné zemi a navíc na vodě. I proto jsem nepotřeboval toho večera, tam u té řeky, ani slyšet jeho slova. Vzal si prázdnou kanoi a vypádloval někam proti proudu. Byl to jeho čas, jen pro něj, loď a řeku a mně stačilo pozorovat světlo v jeho očích dlouho do noci poté, co jsme seděli u ohně. Jsou v životě noci, kdy jít spát před svítáním je prostě pouze doporučeno a nejčastěji těmi, co…

Ale né, nechci se opakovat. Také jsem ani nechtěl, aby tento článek byl přímočarý, popisně věcný a bez možnosti si myslet to své těmi, kdo ho budou číst. Vlastně jsem chtěl jen sedět u ohně a mlčet. Pomalu zraji (stárnu) a připadá mi, že těch s trochu jiným svitem v očích nějak nepřibývá, spíše naopak. No, jedny oči se vloni povedlo trochu více rozsvítit, tak to třeba tak zlé nebude. Na té svobodné jízdě nejen po vodě, když jí člověk příjde náhodou na chuť, něco možná i je. Zkuste si jen představit, že mlčky splouváte sami řeku či potok, ze kterých se tají dech stejně jako z vašich hlubin, kam nikdo nevidí a najednou… Najednou mi už nic nebrání napsat závěrem, že ani pavučiny, suché větve, bahnité břehy, hlubiny nejen ty naše pod námi i v nás a samozřejmě také tma, zahalující to vše v našich životech zatím jen v nocích, tak toto vše má i své kouzlo a patří nedílně k nám.

Pomáháme si navzájem realizovat naše sny, sdílíme my vodáci ledacos nejen na vodě. Jeden z nás založí a udržuje vodácký web, co nemá obdoby jinde pro jeho jedinečnost, jiní ztrácí ostych a píší na něj jejich mnohdy první články. Těšíme se navzájem… Já pro dnešek a na závěr napíši tu jedinou a opravdu nejdůležitější větu: „Kráčel řekou poutník…“

Honza Pokorný