Tento za velké vody s menšími obtížemi sjízdný vodní tok pramení mezi obcemi Jezero a Bořeňovice v okrese Benešov a v chatové osadě Poříčko u obce Čeřenice se zleva vlévá do Sázavy. Vybrali jsme si ho náhodou, čistě podle mapy a nastalých okolností – na Sázavě byl vyhlášen 3. povodňový stupeň a my jsme zde trávili prodloužený víkend s kamarády. Po poctivém hledání jsme našli na internetu pouze jediný vodácký odkaz, kde bylo uvedeno: "Předpokládaná sjízdnost na jaře při tání by mohla být ze vsi Třemošnice. Délka splaveného toku k ústí do Sázavy by byla asi 7 km. Potok se postupně zařezává do romantického skalnatého údolí a předpokládaná obtížnost by mohla být WW II. A vopovažte se nás předběhnout v prvosjezdu!"

Takže jsme vyrazili dle „návodu“ a začali jsme od mostu v Třemošnici. Odhadovaných 7 km nám přišlo přiměřených i obtížnost místy dle mého odhadu dosahovala WW II. Ze začátku potok meandruje po velké louce s obtížnosti maximálně WW I, jediná věc, která znepříjemňuje plavbu je množství napadaných kmenů v korytě.

Zhruba bych odhadla padlý strom na každých 150m úseku. Naprosto nepochopitelně je celý tok poset neuvěřitelným množstvím lávek, které jsou umísťovány tak, aby se za velké vody nedaly ani přejet ani podjet.

A poslední věcí, která stojí za zmínku – ale to již v části, kdy se tok zařízne do skalnatého údolí, je těžební lesnická práce. „Co zbyde“, napadá do koryta. Nebýt těchto z hlediska vodáka „otravných“ překážek je Křešický potok krásným svezením. Ve skalnatém úseku voda zrychluje, hloubka byla kolem 1 metru a u dětského tábora je uměle vytvořen malý půlmetrový stupeň.

V místě, kde potok křižuje dálnic D1, je všechna voda svedena do odpadních rour zakopaných pod polní cestu. V dolní části námi sjížděného toku vede po břehu cyklotrasa, ze které se dá tok alespoň částečně přehlédnout. Šířka koryta se pohybuje mezi 4 – 8 metry.

No a nakonec se musím pochlubit svým letošním prvním cvaknutím, kdy můj neuvěřitelně šikovný háček v poslední chvíli zjistil, že se pod mostek nevejdeme (i když celou dobu předtím tvrdil, že to dáme). Těsně před ním zabral a rozhodl se přistát proti proudu. Výsledek byl rychlý, lávka mě sestřelila a já vcelku brzy pochopila, že silou ji nepřerazím a tak jsem se pokorně katapultovala placákem plavmo do studené vody. I když je dnešní vybavení vodáka na míle vzdálené tomu, v čem jezdili naši předci, tak si i přes neoprenové vybavení celou dobu, co píšu tenhle krátký článek, utírám „usoplený“ nos. Takže přeji všem vodákům (když už nám konečně začala sezóna) v letošním roce 2009, co nejméně skoků plavmo a ještě méně rýmy.

Kdo tento potok sjel před námi, ať se přihlásí.

FrantÁla