Huráá. Je pátek 2.7. a nemůžu se dočkat večera. Jsem jak na trní, v práci ještě tisknu limity, nejaktuálnější vodní stavy a něco málo z kilometráží. V pozdním odpoledni nakládá 11 Mejťáků – „Kujebáků“ spoustu jídla (jak na severní pól), kajaky, Pálavu, 440 piv v sudech, a pak ještě nějaký zbytečnosti. Všechno se to musí vejít do dodávky a jednoho osobáku – fuška, ale povedlo se. Startujeme ve 20,30 h. směr Slovinsko. Noční přejezd nudný, únavný a dlouhý. K ránu bylo počasí ještě zatažené a mlžné, ale náš „meteorolog“ Kuba všechny přesvědčuje, že vše bude jinak. Netrvá dlouho a za tunelem z Rakouska do Slovinska mu tleskáme a předáváme gratulace. Nejvymetenější obloha na světě. Všichni se těšíme na vodu. Jenže neuběhne ani hodina a s nečekanou nechutí zíráme v Hrušici do rychlé a smetanové vody Sávy Dolinky.

„Fuj, to nejedu, kdoví jak je to hluboký a co je pod hladinou. Určitě nějaký namotaný železný dráty“. Přes všechny nepříjemné pocity vyjíždíme proti proudu do 15 km vzdáleného Gotz Matuljek. Chtěli jsme přece vodu na rozjetí?! S typickou „Čechostí“ se rozvalujeme pod mostem, bivakujeme, narážíme sud, vaříme, někteří dospávají a po celou dobu tupě sledujeme pomaloučku klesající vodu. No a co? Až po 3 hodinách prořezávají Dolinku první záběry našich pádel. K všeobecnému překvapení je mělko, fakt dost. Po pár set metrech zjišťuji, že tahle řeka mě nenadchne. Popisem se má asi následovně: nejvýš WW II, rychle tekoucí voda, břehy jsou buď zarostlé  větvemi trčícími do proudu nebo kamenité pláže. Já s Madlou si kvůli těm větvím zažíváme první krysičku. Po zbytek jízdy mi je zima, nebaví mě to a snažím se vyhýbat každé vlnce. Vysedáme v Hrušici. Jen Bobeš je částečně spokojen. Cestou totiž vyzkoušel svou novou bleskovou přestavbu Safárka z K1 na C1.

Večerní přejezd na Sávu Bohinku a já doufám, že si ji konečně užiju. Ráno je opět krásné počasí. Madla, Lepík, Meggy a Piki nacvičují eskymáky, Čenda se učí zavěšovat. Úsek jez – Soteska (most vojenského prostoru cca 2 km před Bledem) dnes dáváme 2x. Stojí za to. Oproti včerejší Dolince je krásně čistá voda, je tu dost míst na vyblbnutí a na nácvik lopasů (z čehož jsou Lepík a Plíšek v laufu) a peřeje se střídají s poklidnější vodou. Za pozornost stojí 2 exponovaná místa:

1. Tomáškův kámen (WW 3+) – kříž na obrovském šutru uprostřed řeky dost vystraší, ale po prohlídce ze břehu se není nic moc čeho obávat, přestože se hodně vody valí přímo na něj. Stačí jen nastudovat trasu, zapamatovat a jet.
2. asi o 1 km níž je místo, mnou pojmenované bludiště. S pozorností se dá jet v podstatě kudykoliv, v druhé jízdě vybíráme možnost při levém břehu.

Těsně pod „bludištěm“ míjíme pravotočivou zatáčku, která se ztrácí za velkou skálou. Voda se tu odráží od obrovského šutru na levém břehu a do zatáčky padá nečekaným spádem. Ve finále vjíždíme pouze do 4 obrovských vln, které nám sic propláchnou dutiny, za nimi je však klid.

Řeku si užíváme, lopujeme, padnou i cvičné eskymáky. Mně se vrátila radost z kajakování a jsem nejšťastnější na světě. Krom toho, že mám hlad jak vlk. Ale jistěj to špagety. Balíme a přejíždíme na vícedenní pobyt na Soču a Koritnici.

Soča – tyrkysová, čistá vodička. Kolem krásná příroda, rozplývám se. A navíc pořád sluníčko a vedro. „Meteorolog“ Kuba zasluhuje uznání. Každý den se snídaně protahuje do poledních hodin, neustále něco vaříme a povinně (ač rozumně) vyprazdňujeme sudy. Na vodu chodíme až kolem 13 hodiny. Nejhorší je v tom vedru nasoukat se do neoprenu. Ale musí být.

V pondělí 5.7. dáváme úsek Golobar – most Čezsoča na Soče, a pak Koritnici. Ta sice neoplývá velkou vodou, ale jet se dá. Začátek mě dost irituje, zase ta rychlá mělká voda rozlévající se po kamenitých plážičkách. Prostě ne a ne se zavěsit a počkat. Jinak je fajn, pohodová. Reputaci si u mně napravuje i posledním úsekem, těsně před ústím do Soči. Krásná kličkovaná v peřejích mezi kameny, asi WW 3. V úterý 6.7. dáváme úsek Lepena – most nad II. soutěskou na Soči. Je to 4 km a jedeme ho jen proto, že jsme si včera zamilovali jeden asi 300 m úsek pod lávkou. Voda se tu klikatí a valí mezi balvany, občas nějaký průskok. Psaná WW 4.

Petr vzal prvně na vodu kameru, takže jede první, aby mohl filmovat. Prohlížíme všichni, hluboce se nadechujeme a jdeme na to. Kupodivu nemám strach. Zvládám a zvládají ostatní. Snad budou dobrý záběry. 300m se sice protahuje na dalších 300 m, ale jsme v euforii a nadšení. O kus dál ještě soutěska utvořená odlomených kusem skály, dost podobná té Kamenické. Prohlížíme, Petr filmuje, jedeme. Pohoda. Pak už jen klid a vlnky až do cíle. Čas máme a tak se přesouváme k mostu u vodopádu Boka. Výletně pádlujeme až ke sjezdové trati. Tam začíná další zábava až nad slalomku v Trnově. Plavbě dávají přednost Piki a Meggy. Ostatní se statečně držíme i v těch hnusných karfiolech. Ale jinak super.

Je středa 7.7. Znovu se rozhodujeme pro Koritnici. Tentokrát jedeme trochu výš. Nikdo z nás tam ještě nebyl a tak jsme překvapeni uzoučkou průrvou – soutěskou hned na začátku. Láme se doprava a my do ní vjíždíme s vykulenýma očima, kam že se ta voda ztrácí a co bude. Nakonec z toho nebylo nic. Na Soče dáváme 2x sjezdovku. Na slalomku se pouští jen Kuba, Plíšek a Meggy. Petr filmuje, pak mu dochází baterka. Škoda. Kluci čekají na navigaci ze břehu, vede se jim dobře. Meggy to balí u cedule „stop 100 m xx“, Plíška s Kubou proplachuje ještě pár vln a válců a končí v posledním velkým vracáku před kataraktem. Další metu ve svém vodáckém životě mají za sebou. Já a Lepík na to však máme jiný názor. Slova katarakt, jez, vrata nám nahánějí hrůzu a jsme přímo posedlí velmi včasným vysedáním před takovými místy.

Úspěšně končíme misi slovinskou a přemýšlíme, kterou řeku na vyježdění spláchnout v Rakousku. Čtvrtek 8.7. Někteří z nás byli na Gailu za nízkého vodního stavu a moc si řeku nepamatovali, ostatní tu nebyli vůbec. Teď ukazuje vodočet v Maria Luggau 70 cm, přes hrázku pod mostem a přes kameny v řečišti se valí voda. Takhle to přece minule nebylo. Nálada klesá, na špinavou vodu se nikomu moc nechce. Doteď jsme byli rozmazlováni tyrkysovou vodou. Žádný kousek na rozjetí, nic. Rovnou vjíždíme do peřejí, které nemají konce. A k tomu nás po 600 m zaskočí asi 1,5m vysoký skok, který fakt nikdo nečekal. Překvapení, pár sprostých slov a peřeje pokračují. Kdyby aspoň tišinka pro oddech…..Ne. Vůbec nic. Za každou zatáčkou prostě něco – balvan, padlý strom, proud ženoucí se na skálu. Ani vracáků není nazbyt. Jedu v neustálém stresu, co mě kde čeká. S Lepíkem si vyměňujeme kamenné tváře. Piki plave a asi tisíckrát eskymuje, ostatně jako všude jinde. Petr s Čendou jedou na Pálavě. Chudáci. Nebyl to dobrý tah, asi 40x vylejvají a my na ně pořád čekáme. Jenže kdo to mohl tušit? A zase trochu větší spád… Plíšek jede první, zleva doprava, doprostřed a mizí mezi 2 obrovskými balvany. Mně se to moc nezdá a tak volím trasu za Kubou a Madlou a balvany objíždím z levé strany. Jenže je tam další, žene mě to přímo na něj, nakláním se a svážím se na vlně pryč od něj. Mezitím už kolem plave Madla. Konec. Uff. Chytám ji pádlo a ze všech sil se snažím dostat ke břehu. To nechápu, ona se snad tlemí ?! Proplave si nejtěžší místo a řehní se tomu?? Piki vylejvá na druhé straně řeky, taky si to spláchnul bez lodě. Zíráme zpátky na kaskádku: kdybychom to byli věděli, tak bychom sem nechodili...teda prohlídli si. Subjektivně hodnotím WW4. Pak zas peřeje a konečně se to v posledních 3 km trochu mírní. Po 4,5 hod a 25 km končíme s neskrývanou radostí nad jezem v Kötschachu. Samozřejmě zas já a Lepík vylejzáme z kajaku velmi brzy.

Gail – asi WW 3 až 3+. Teď si řeknete, proč jsem z toho teda tak vyplašená, toť pravda, ale když si sečtu hlubokou rokli, špinavou vodu, blížící se déšť, obtížnost po celých 22 km, překvapení za každým rohem a stres, nikomu to na psychice nepřidá. Mně teda určitě ne. NE – Gail už nikdy více. Převlékáme se, vaříme, popíjíme,bivakujeme, debatujeme o řece a všichni do jednoho se shodujeme, včetně mně, že příště zase na Gail.

V noci nás stíhá bouře a kroupy. Ráno se bahnitá voda valí přes jez, je asi o 10 cm víc. Šílené!! Ještě že jedeme domů, dneska bychom na vodu fakt nešli. Máme přece rozum. Cesta dlouhá, nudná, únavná. U Třeboně zasyčelo poslední pivo. Máme splněno. V 22h jsme v Mejtě. Super zájezd, dobrá parta. A každý zasluhuje velikou pochvalu. Čenda za to, že většinu toho sjel na nafukovacím kajaku Safari, ač nikdy na kajaku neseděl. Pravda, plaval hodně, ale co má být? Petr za to, že filmoval. Meggy za to, že hodně jedl. Lepík za to, že mi rozuměl. Kuba za to, že aspoň ležel, když už nic jiného. Plíšek za to, že porušoval zákazy jen v nejnutnějších případech. Bobeš za to, že byl zase zodpovědný. Madla za to, že všechno zvládla a za vývařovnu. Piki za to, že eskymoval a moc neplaval.

Každého z nás tento zájezd posunul zas o kus dopředu, co se týče zkušeností a dovedností a budeme rádi za každý další takový. Už se těším, strašně moc. Co třeba Švýcarsko, Itálie? Dnes je zas všední pracovní den, dozvídáme se o zemětřesení ve Slovinsku, epicentrum právě v údolí Soči. Docela nás zamrazí. Díkybohu, že jsme pryč. Na druhou stranu, asi se změní v některých místech řečiště, a my máme další důvod, proč tam jet znovu.

Jíťa