Deštivé léto v prvních třech týdnech července poskytuje jakousi statisticky zajištěnou záruku slušného počasí v našem oblíbeném týdnu čtvrtém. Stojíme na začátku písčité lesní cesty, která se ztrácí mezi borovicemi, a jedeme po ní hledat řeku. Tentokrát nás zklamaly loni osvědčené benzínky a nejlepší mapa, která se na nich dala sehnat, má měřítko 1:300 000. Navíc ve zdejší ploché krajině je orientace značně ztížená a tak ani druhá ani třetí podobná lesní cesta k Pilici nevede. Zato jsme našli Czarnou – po té se plout nedá, má málo vody. Dotazy na místní usedlíky si taky moc nepomůžeme. Ani oni si nejsou jistí, kam některé cesty vedou. Jedna dotazovaná rodina se dokonce pohádala, jestli na konci hledané cesty je most přes Pilicu nebo ne. Pro příště si doporučuji začít podle kilometráže v Maluszynie pod mostem a neztrácet čas a nervy.

Přibližně napočtvrté to trefíme do Sudzynka k mostu. Vesničku vidět není, ale most ano a nějaké krávy se tu taky pasou. Je tady, jako skoro všude, i hezký plácek k táboření. Do pěti minut je celá naše natěšená dětská smečka v písku a dovolená začíná. Když už máme naše naložené Pálavy připraveny k vyplutí, přijíždějí po proudu první (a poslední) vodáci, které jsme na řece potkali. Kdo jiný než Češi. Tihle jsou z Pardubic a Pilicu prý jezdí každý rok pěkně celou. Zabere to asi 14 dní (však je to taky nejdelší přítok Wisly).

Konečně vyplouváme – 3 lodě s dětmi, jedna (zatím) bez. Řeka příjemně teče, lehce meandruje mezi vysokými písčitými břehy. Asi po hodině sice začínám zívat, ale je tady hezky ... Kolem děr v březích poletují houfy břehulí, v čisté a celkem teplé vodě občas zahlédneme pořádnou rybu a po břehu projede traktor, což je pro našeho porcelána bezkonkurenčně nejzajímavější. Nečeká nás žádný most, ani žádný jez a jen občas zahlédneme střechu nějakého domu. Je docela těžké orientovat se a zjistit, kde jsme a jak dlouho ještě plout.

Druhý den ráno fouká, na plechové obloze naskakují kumuly. Podle předpovědi nás čeká až 36 ^oC, ale dneska tomu ještě nikdo nevěří. Koupeme se na plážičkách a líně pádlujeme, řeka pořád teče.

K večeru se utáboříme asi hodinu před Przedborzem na kraji borového lesa na vysokém písčitém břehu – na „urwisku“, jak tomu říkají Poláci. Děláme první oheň a plánujeme zítřejší přesunový den. Týden jsme rozdělili do dvou částí. Zítra se k nám přidají další lodě a taky doplníme zásoby do dost přeložených Pálav. Všechno jídlo a dost vody si vezeme s sebou.

První třídenní etapa končí další den v Przedborzu, historickém handlovním městě s pramenem čisté vody přímo na náměstí a s dobrou hospodou u řeky. Obědváme boršč a bigoš a jsme rádi, že jsme na vodě zase v Polsku. Po obědě svážíme auta do Sulejowa, kde je naše konečná. Jedna z posádek bude končit ještě dřív a tak zase složitě hledáme řeku a místo, kde zaparkovat jejich auto a zároveň zítra tábořit. Lidi jsou tu hodní a radí nám kudy k řece, ale cesty jsou opravdu spíš pro „off road“ než pro Felicii. Zvlášť když roleta na cestě přestane pasovat mezi kola.

Z Predborza vyplouvá všech šest lodí až kolem šesté, splouváme jediný stupínek na řece. Pak si už užíváme večerní řeku po horkém dni, lovící volavky a pomalé stmívání. Písčité břehy jsou tu opravdu vysokánské, dobře 30 metrů. Může to tu být docela zajímavé za velké vody. Jen ti komáři jsou naprosto šílení.

Ráno rychle balíme, koupeme se a v devět už jsme na vodě. Sluníčko pálí a nás čeká nejdelší úsek až k autu do vesnice Trzi Morgi, kterou ovšem na naší mapě nemáme. Pláže jsou teď vzácnější. Krajina se změnila, řeka se rozšířila, břehy místo borovic lemují olše, tvoří se mělčiny. Plujeme dál a už dlouho, kličkujeme v mělčinách a Trzy Morgi pořád nikde. V poledne jsme odpočívali pod stromy, aby se nám děti nepřehřály, ale teď spí v lodích a přehřátí si připadají jejich rodiče. Nakonec se přece jen na levém břehu objevují Trzy Morgi, podplouváme lávku a kličkujeme mezi plavci i neplavci, uvyklí už na pokřik „kajaki, kajaki“. Na levém břehu začíná slibně les, ale auto je ještě daleko. Naštěstí řeka už je zase hlubší a borovice se vrátily na břehy. O půl osmé jsme na místě. Pořád je vedro a tak už ani nevíme pokolikáté se dnes koupeme. Táboříme nedaleko osamělého domu a přesto nás nikdo nevyhnal, nikomu nevadíme. Dokonce tam dostaneme výbornou vodu – prý si pro ni jezdí až z Varšavy.

Večer je horký, ohníček si děláme spíš proto, ať se dobře povídá. V dálce se blýská, ale stany máme postavené hlavně na obranu před hmyzem. Ráno je řeka zase hezká, skoro nepádlujeme a pořád to jede. V poledne máme siestu v borovém lese a dlouhé koupání. Zbývající tři kilometry k ústí chladné Cszarne míjíme jeden plácek k táboření za druhým. Na soutoku už tak pěkné tábořiště není, ale protože se žene nějaká slota, je vylodění a postavení stanů záležitostí několika minut. Pak poslední ohníček a ráno po široké, ale pořád pohledné řece až do Sulejowa. Tady pořizujeme závěrečné snímky před fotogenickým kostelem a všichni kromě řidičů trávíme zbývající dvě hodiny ve vodě – čisté i tady. Pod břehy prý je i spousta raků, jak nás informovali místní a proč prý neplujeme dál …. Zalew Sulejowski, Tomaszov – Pilica se prostě dá plout dlouho, ale týden končí a my už jsme oslunění a vymáchaní. Tak možná zase za rok.

Jen tak mimochodem, naše posádky tvořily kromě jiných i Alenka (13 měsíců), Klárka (necelé dva roky), Tomík (4), Markétka (4,5) a Kuba (6). Nesmím taky zapomenout na dvě miminka v bříšku – těm chyběly do narození ještě 4 měsíce. Takže Pilica je opravdu pro každé dítě. Dětičky by určitě rády zůstaly – celý den ve vodě a v písku, občas se svézt na lodi, to se jim líbí. Škoda, že rodiče musí zase do práce.

Pilica je sice vodácky trochu nuda, ale pro děti je skvělá, zvlášť když vám vyjde tak krásné léto jako nám. Naši tříčlennou posádku vyšla celá týdenní akce včetně jídla a benzínu na 5000 Kč. Utrácet není moc kde, když už tak levně a všechny krásná místečka na spaní jsou zadarmo!

Ivana Jakubková