aneb vodácko-turistický závod korytem řeky Nisy z Proseče do Hrádku nad Nisou v délce 38,5 km.

Celý název trochu nepřesně vystihuje to, co závodníky na trati čeká. Slovo turistický v názvu rozhodně není odvozeno od pojmu pohodová turistika na kánoi na Vltavě. Na tom už se spálilo několik posádek, které závod nedokončily.

Po dvou letech váhání se nakonec rozhodujeme závod zkusit. Vždyť kamarád má v ruce papír s potvrzením, že nám ze Mšena pustí vodu. Samozřejmě neřekl, že pustí k tomu půl kubíku, co tam teče, pouze kubík navíc. Pro jistotu si bereme starou laminátku. Jsme přihlášeni do kategorie MIX, ale kvůli účasti pouhých dvou posádek je zrušena.

Konečně nadešel den D. Na startu je připraveno 10 posádek, nicméně voda pořád nikde. Co se dá dělat. Odstartujeme a rovnou běžíme bezvodým korytem. Naši kanoi táhneme za sebou. Bohužel jenom běžet se nedá. Co chvíli se profil koryta mění, takže musíme pořád nalézat a vylézat. Naše rozložení hmotnosti není zrovna ideální. Já 65 a kormidelník 90kilo, což znamená, že tam, kde příď projede, záď se zadrhne. Docela se strachujeme o našeho laminátového Tučňáka, který už má někde malou trhlinku. Jeho jedinou výhodou je, že je podstatně lehčí, než-li těžkotonážní plasťák. Když vidíme některé posádky, jak rvou své lodě přes šutry hlava nehlava, tak je nám těch lodí trochu líto. Plast je hold plast.

Úsek z Proseče za Liberec se dá označit jako neuvěřitelný humus. Města Proseč ani Vratislavice asi nezvládla úplně odkanalizovat do čističky, takže co chvíli nám cestu „zpříjemní“ vydatný přítok močůvky. Já začínám vztekle nadávat, že jsem přece vodák a ne prase, které má ještě navíc běžet korytem. Ale můžu si za to sama. Byla jsem to já, kdo pořád chtěl jet, Míra se hodně rozmýšlel. Na začátku Liberce už se na to chci vykašlat. Míra prohlašuje, že když se něco začne, tak se to nevzdává. Protestuji. Naštěstí se před námi objeví dvojice a můj vztek se přemění ve snahu je dohnat. A Míra má konečně zase hodného háčka. V kompletně vydlážděném regulovaném korytě uprostřed města posádku konečně předbíháme. Vody je skutečně tak málo, že pořád musíme běžet. Občané města Liberce mají o zábavu postaráno a navíc musí řešit rébus, co ty magory v té řece asi honí. Před týdnem jsme si v rámci akce Čištění Nisy tento úsek vyčistili od největšího bordelu, tak máme alespoň 500m bezodpadkový průjezd.

Za Libercem nás čeká příjemné překvapení. Do Nisy přitéká asi kubík vody z čističky. Sice trochu smrdí, ale udělá nám velkou radost. Občas se v těch meandrech pod Libercem svezeme, dokonce i v kuse 20m. Konečně máme šanci uplatnit nějaké ty vodácké zkušenosti a v jednom z meandrů se dostáváme před další posádku, tentokrát to jsou orienťáci.

Pořád musíme nalézat a vylézat, jelikož hluboké laguny (občas plné dost kvalitního svinstva) střídají neprůjezdné mělčiny. Nejhorší část náš teprve čeká. Je to sice překrásný úsek (pokud teče alespoň 5 m3) okolo Hradu Hamrštejn, ale to málo vody, které teče, je ještě odváděno skrz kopec do elektrárny. Tady už opravdu jen běžíme a loď přetahujeme přes kameny. Dáváme si první sváču – chleba se salámem, což nebyl zrovna moc chytrý nápad. Je totiž naprosto nepolknutelný, pokud se zrovna trochu nepředmáčí v Nise, jako se to povedlo Mírovi. Říkám si, že jestli z toho nedostaneme nějakou infekci, tak máme výbornou imunitu. Obzvláště chutné je pití z láhve, která se nám volně válí v lodi a samozřejmě i v nacákané vodě.

Konečně jsme za obloukem. Bohužel se řeka pod Chrastavou zase dost rozšiřuje, tudíž je mělko všude. Příď projíždí docela dobře, ale záď je pořád nějak těžká, takže zkoušíme nový pohon. Míra dělá zadní motor, já sedím v lodi a směřuji loď na nejhlubší místa v řece. Občas můj motor nestihne včas naskočit a tak ho čeká koupání. V Bílém Kostele se k našemu překvapení dovídáme, že máme náskok asi 20 minut. Nemůžeme tomu uvěřit. Teprve teď Mirkovi sděluji informaci, že posádka, která vyhraje, obdrží jako první cenu finanční odměnu. Hurá, bude na opravu Tučňáka.

Dále už jedeme na pohodu. Těsně před cílem potkáme vypaseného potkana a sjedeme si první „peřej“. V cíli nás ještě nikdo nečeká a my málem přejíždíme až do Německa. Postupně přijíždějí další posádky. Sdělujeme si zážitky, popíjíme „desinfekci“ a doufáme, že jsme to přežili ve zdraví. Bohužel mně se to zrovna nepovedlo. Asi jsem měla málo „desinfekce“ a tak jsem během příštího týdne zůstala na dietě. Rozhodně odmítáme jakoukoliv opakovanou účast na tomto brutálním humus závodě, ale ...

rok se s rokem sešel ... v Mírovi se probudila soutěživá povaha, já jsem se taky nemusela moc přemlouvat, a tak se přihlašujeme znovu...

Letos 10.6. se jede již šestý ročník. Odkaz na stránky závodu je marathon-nisa.webpark.cz

Sedloňka